Unbelievable |Starker, Pepperony|

V jako Vím, že tam jsi

Tony si za všechna ta dlouhá léta svého bohémského života vysloužil nemalý počet hanlivých přezdívek. Bastard, trouba, parchant, blbec, buzna, cucák, prase, děvkař, fakan, grázl, kurevník, šmejd, hajzl, zmetek, kokot, dement, zmrd, debil, čurák, prevít... seznam byl pravdu dlouhý. Toho rána si vyslechl většinu z nich. Pepper na něj křičela, chvíli vyhrožovala, dlouho plakala. Toužila vědět co udělala špatně, jestli naopak Tony občas zkoušel přemýšlet hlavou, nebo zda si vlastně celou situaci a své počínání uvědomoval.

Nakonec si i přes mužovy naléhavé prosby přes noční košili oblékla kabát, nazula kozačky a práskla dveřmi s tím, že se za chvíli vrátí, jen si potřebuje vyčistit hlavu. Muž se zhroutil na pohovku, nebylo mu dvakrát do zpěvu. Při přehrávání celé hádky ve své hlavě se mu svíral žaludek a připadal si podivně prázdný, přestože by asi měl z části slavit. Alespoň si to tak zprvu představoval. Očekával, že bude cítit radost a úlevu, že už nebude muset dál snášet ono velké břímě, výčitky svědomí zmizí a bude moci jít dál, stejně tak i Pepper, ovšem opak byl pravdou.

„Proč...?"

„O koho jde?"

„Jak dlouho to trvá?!"

„Kdys mi o tom chtěl říct?!"

„A co já?! Co tvoje, naše dítě?!"

Zvedl ruku, aby si promnul zátylek. Cítil se vyčerpaný a po třiceti sedmi hodinách bez spánku jej konečně přemohla únava.

─── ⋆·˚ ༘ * ⋆·˚ ───

May krájela zeleninu na salát k večeři, při čemž jedním okem pozorně sledovala svého synovce. Peter tentokrát pro změnu seděl na gauči před zapnutou televizí, ale jeho prázdné oči prozrazovaly, že obrazovku vůbec nesleduje a je myšlenkami někde v minulosti. Od jeho rozchodu se Starkem (stále to znělo divně) se změnil... uzavřel se do sebe, nebyl tak upovídaný či pozorný. Přednedávnem dokonce držel knihu vzhůru nohama, zatímco předstíral, že si čte, aniž by si svou chybu vůbec uvědomil. May si klekla před chlapce na zem, položila svou dlaň na vršek knihy a donutila jej ji sklopit a odhalit jeho uplakanou tvář. Snažila se si s ním promluvit, ale z Peterovy reakce při znění Tonyho jména usoudila, že bude lepší nechat mu ještě trochu času, aby se se svou bolestí vypořádal po svém. Předpokládala, že se to zlepší, jenže se tak nestalo. Ve škole nebo během Nedových návštěv se Peter ze všech sil snažil být svým veselým starým já... jak se moc se mu to dařilo byla věc druhá. May se v žilách vařila krev, když viděla, co Stark z jejího usměvavého synovce udělal.

Během dalších dvou týdnů se však její starý Peter pomalu vracel a chlapec začínal opět normálně fungovat, usmívat se. Měla radost. Až jednou v noci, když se vzbudila a šla se napít, zaslechla z chlapcova pokoje jeho tlumený hlas, jak s někým hovoří.

„Tony, jsi opilej. Oba víme, že pak plácáš nesmysly."

Tony? Volá mu, nebo jen mluví ze spaní?

Připomnělo jí to jeden z chlapcových dřívějších záchvatů pláče, kdy jí Peter vzlykal do ramene, zatímco ona ho vískalave vlasech, snažila se ho utěšit, a nakonec se i přes veškerý svůj nesouhlas a odpor zeptala: „Jestli ti tolik chybí, proč si s ním nezkusíš promluvit? Víš... dostat to ze sebe. Jsem si jistá, že tě vyslechne." Už nedokázala svého synovce dál vídat v takovém stavu a sledovat, jak se trápí. Brunet usilovně kroutil hlavou, aby vyjádřil svou negativní odpověď, ale jeho splašený dech se trochu zklidnil.

Co nejtišeji přistoupila k zavřeným dveřím a přiložila k nim ucho ve snaze ještě něco dalšího zaslechnout, ale neslyšela nic kromě ticha, protože Peter již dávno hovor ukončil, sklopil telefon, zíral do tmy a přemítal nad tím, jak moc byl Tony střízlivý, než si jeho číslo zablokoval.

Po zbytek noci už znovu nezamhouřil oka.

─── ⋆·˚ ༘ * ⋆·˚ ───

„Jdu nakoupit na víkend, chceš se přidat?" Nakoukla May do chlapcova pokoje.

„Ne, díky," odpověděl Peter, který po tetině odchodu obrátil svou pozornost zpět k složité rovnici, jež se rozlézala po celé jedné stránce v jeho sešitě, dokud nebyl otravným drnčením zvonku donucen přesunout se ke dveřím. S povzdechem vstal od stolu a šoural se bytem, ignoruje ten zvláštní pocit, který se mu drápal v břiše. Pokud věděl, nikoho nečekali. Žádný balíček, návštěvu, nikoho. Nebo si snad May zapomněla klíče? Kdyby se zvonek neozval podruhé, nejspíš by si myslel, že jde o nějakého vtipálka, co náhodně přejíždí prsty po zvoncích.

„Petere," ozval se náhle známý hlas, který chlapec naposledy slyšel z reproduktoru svého telefonu pár dní dozadu. Brunetovi zacukalo levé oko a začal se lehce třást. „Vím, že tam jsi... vidím stíny tvých nohou," mluvil tiše. „Pustíš mě dál?"

„Já..." Brunetovi vyskočilo srdce až do krku. „Já s tebou fakt nechci mluvit."

„Ne, prosím tě, otevři mi. Vím, že se zlobíš a máš na to právo. Jen... otevřeš a promluvíme si, ano?" Zcela oněmělý chlapec zavřel uslzené oči a opřel čelo o dveře. „Dej mi pět minut. Prosím." Všechno, co chtěl Peter udělat, bylo říct Tonymu, aby se ztratil a nechal ho na pokoji, ale místo toho se přistihl, jak bere za kliku.

„Dobře. Pět minut."