Unbelievable |Starker, Pepperony|

N jako Nevěřím ti

Peter si nebyl jistý, co přesně se stalo poté, co slyšel z Peppřiných úst vyjít slova Tony, spolu a dítě. Pamatuje si jen, že najednou spěchal prázdnou chodbou a štípaje se do paže, zda se mu to celé jenom nezdá, zoufale hledal východ nebo otevřené okno, ze kterého by mohl vyskočit a zmizet a nechat rušné město jej pohltit..

Hluk večírku spolu s jásotem se pomalu vzdaloval a vzdaloval, kdežto náhlé rychlé kroky a Tonyho chraplavý (nádherný) hlas volající jeho jméno právě naopak.

Chlapec se neohlédl, jen šel dál.

Pryč.

Pryč od něj.

Od téhle noční můry.

Hodlal odsud vypadnout dřív, než ho plně dostihnou jeho emoce a on se složí na zem a rozbrečí jako malé dítě... stejně jako dítě, které bude mít Tony–

Ale jako by nebylo kam utéct.

Je tak blízko, tak blízko–

„Petey, počkej!" Teprve pár kroků od dveří výtahu jej Tonyho ruka pevně chytla za rameno a Peterovy nohy se samy zastavily. Chlapec však v sobě stále nedokázal najít odvahu se otočit a pohlédnout muži do obličeje. Dál se soustředil na potlačení slz při vzpomínce na mužův hlas šeptající mu do ucha „Miluju tě" a–

A pak mu to došlo. 

„Už to není jako dřív a buď přede mnou něco tajíš, nebo mi právě lžeš do očí."

Dílky skládačky do sebe najednou začaly zapadat.

„Ať se stane cokoli, pamatuj si to," zamumlal a nepřítomně zíral před sebe.

„Cože?"

„Řekl jsi mi: „Miluju tě. Ať se stane cokoli... pamatuj si to"." Snažil se mluvit vyrovnaným hlasem. Do onoho večera s ním Tony o svých citech nikdy otevřeně nemluvil; mělo ho to trknout. Řekl snad Peterovi, že jej ze srdce miluje jen kvůli tomu, že–  „Tys o tom věděl už předtím, že jo?" Vrtěl hlavou. „A za celou tu dobu tě nenapadlo se mi zmínit o tom, že budeš mít dítě?!" zasyčel. Setřásl Tonyho paži, pomalu se otočil a čekal. Ani jeden z nich nepromluvil. Tonymu se sevřel žaludek a rychle schoval ruce v kapsách, což dělával vždy, když se cítil až příliš nervózní. Zatnul ruce v pěst, nehty se mu bolestivě zarývaly do kůže.

„Prosím tě, neplač," mužův hlas zněl tlumeně a až v tu chvíli si chlapec uvědomil, že mu z očí tečou slzy. Zvedl prsty a dotkl se své navlhlé tváře. Skvělé, brečí. Popotáhl a zadržel dech.

„Myslel jsem, že je to mnou." Při těch slovech z Tonyho ani na chvíli nespustil zrak. Jeho milenec dál nic neříkal. „Vím, že jsme si nic neslibovali, ale tohle je– vůbec nevím, co ti mám na to říct," popadal dech. „Jestli jsem tě omrzel a chtěl jsi se mě zbavit, mohl jsi to udělat i jinak."

„Nevěděl jsem, že tu dnes něco bude. Myslel jsem, že si o tom v klidu o samotě promluvíme a–"

„Tak prosím. Mluv. Řekneš mi, jak je to celé jedno velké nedorozumění; všechno je úplně jinak a vlastně jsi mi vůbec nechtěl lhát, co?"

„To není fér."

„Máš pravdu, to není," vyhrkl Peter a v jeho hlase se objevila i hořkost. „Pochop, já jsem ti dal všechno, co jsem mohl – svojí důvěru, lásku, svoje tělo... přistoupil jsem na tvoje podmínky a tys toho jenom využil," skousl si spodní ret. „A co čekáš, že udělám teď?" Jeho hlas ztvrdl, do tváře mu vstoupil nasupený výraz. „Mám ztropit scénu? Křičet, že teď mám důvod myslet si, že jsem vlastně byl jenom tvoje děvka? Rozbíjet ti drahé vázy? Nebo snad o tebe bojovat?" vrčel, zatímco jeho hlas nabíral na hlasitosti a poslední slova už skoro zakřičel. „Nakonec se usmíříme, na všechno zapomeneme a rozdáme si to u tebe v laboratoři, jako když jsi mě ohnul přes stůl poprvý?!"

„Petey, zlato, tak to vůbec– ehhh," Tony si nervózně promnul obličej. „Takhle to vůbec není, musíš... musíš mě vyslechnout, pochopit, že–"

„JENŽE TO NECHÁPU!" křikl Peter mnohem hlasitěji, než by měl. „V tom je ten problém!" Zkřížil ruce na hrudi, jako gesto obrany. „Nechals mě, abych se do tebe zamiloval!" plakal. „A ZNIČIL jsi mě!" Tony nasucho polkl. Veškerá slova, která si v hlavě několikrát nacvičoval, připravované odpovědi na nejrůznější Peterovy možné reakce, to všechno náhle zmizelo a Anthony tam stál s prázdnou hlavou. Svěsil ramena a cítil, jak na něj doléhá slabost.

„Taky tě miluju." je jediné, na co v té chvíli zmůže. Proboha, kolik mu je? Seber se, Starku!

Miluju tě, až mě to dusí.

Peterovi se zlomí srdce, když vydechne: „Nevěřím ti."

Jeho hlas zní tak smutně a plný bolesti, že i Tonymu se orosí oči. Připadal si, jako by stál na kraji propasti a měl se zřítit přímo do ní, do temnoty, prázdnoty, samoty, a už nikdy nenajít cestu ven. Tohle všechno byl výsledek jeho zbabělosti a arogance; vina jež cítil, mu zabraňovala přinutit svá ústa normálně mluvit. Co teď? Zdálo se, že jediný skutečný možný výsledek byl příliš bolestivý, příliš děsivý a příliš hrozný, než aby se na něj dalo jen pomyslet.

„Petey, prosím..." řekl znovu a zadrhl se mu hlas.

„Ne, žádný Petey– NESAHEJ na mě!" Odstrčil od sebe Anthonyho a ustoupil o krok vzad. Pryč od něj. „Už nikdy na mě nesahej."

Následovalo pár vteřin mučivého ticha, dokud...

„Měl by ses vrátit na oslavu, než si všimnou, že tam nejsi a začnou tě hledat."

A pak najednou...

Byl pryč. 

Veselé Vánoce!

Nevím, jak Vy, ale letos vůbec nemám vánoční náladu. 😂

Minulou středu jsem ještě vyrazila na předpremiéru NWH a... ten film mě zlomil. V dobrém i špatném slova smyslu. Jaký je Váš názor?