Unbelievable |Starker, Pepperony|

N jako Nezapomínejme na smrt

„Musíš fakt stát za to, když si tě vydržoval samotnej Stark."

„K něčemu se ti přiznám," přitáhl si Beck židli a usadil se vedle spoutaného mladíka, který nadále zůstával v pozoru, neboť mužova poslední věta jej ještě víc rozhodila. „Hrozně mě fascinují tvé schopnosti. Ne, nesměj se, myslím to vážně."

„Co doopravdy chcete?" tázal se odvážně chraplavým hlasem.

„Nabídnout ti dohodu."

Peter se sladce usmál a do ticha pronesl: „To táhněte do prdele." Pohodil hlavou, snaže se dál skrývat svůj strach z toho, kam přesně svým monologem tenhle psychopat směřuje.

„Jde mi čistě o vědu," pozvedl muž naproti němu ruce, jako kdyby se vzdával. „No, možná i něco jinýho," dodal naoko stydlivě a mrkl na mladíka očkem.

„Unesli jste i Pepper? Co jste jí udělali?"

„Už jí říkáš křestním jménem? Pokrok!" uchechtl se v odpověď, ale nic víc neřekl. „Víš, Petere, pracoval jsem ve Stark Industries, strávil jsem věky výzkumem mutací a čím víc jsem se dozvídal o záhadném hrdinovi, který zastaví auto holýma rukama a houpe se po sítích, umíral jsem touhou tě poznat a zjistit, co jsi vlastně zač. Nevěřil jsem, když mi řekli, kolik ti je. Rozesmálo mě to. I tak musím pořád přemýšlet, co všechno tvoje tělo dokáže."

„Odemkněte ty pouta a předvedu vám to," zavrčel Peter.

„Tomu říkám to správné zapálení! Štěstí, že máme spoustu času na všechno společnými silami přijít," ušklíbl se. „Přestože bych byl vskutku nerad, kdyby ses mi tu unudil k smrti, rád bych začal něčím," dopřál si kraťoučkou dramatickou pauzu, „méně náročným." Mladík jej napjatě pozoroval, zatímco cosi lovil po kapsách, než rozpoznal psí píšťalku.

„Každý ví, že," poukázal na předmět ve své ruce, „její frekvence se pohybuje v rozmezí, které normální lidské ucho nezachytí. Ale co to tvé?" Přiložil si píšťalku ke rtům a co nejsilněji foukl jen pár centimetrů od chlapcova obličeje. Peter se kousl do spodního rtu, aby zadržel bolestné kňučení, když sebou automaticky škubl, jak se pokusil uvolnit pouta a mohl si tak zacpat uši.

─── ⋆·˚ ༘ * ⋆·˚ ───

Tony dostával a prozkoumával nové balíčky každý, každičký den. Nový den, nový balíček, nová kazeta. Víc balíčků, víc kazet. Víc srdcí, jejichž přesný důvod a rovněž i význam stále nepobíral.

„Tony..." ozval se z přehrávače Peterův ospalý hlas, než uslyšel svůj vlastní odpovídat.

„Já vím, já vím, ještě pět minut, zlato."

„Vždycky je to pět minut... pak šest, sedm, osm..."

„Petey..."

„No tak, pořád pracuješ a já se chci jen přitulit ke svému příteli, takže mohl by ses prosím vrátit do postele?"

─── ⋆·˚ ༘ * ⋆·˚ ───

„Dnes se přesuneme k další části, někdo by řekl další level." Nadšeně tleskl Beck, než položil ruku na stolek s řídící skříňkou. Peter měl zlomek vteřiny, aby se mohl pozastavit nad slovem ‚dnes'. Jak dlouho už ho v téhle místnosti bez oken drželi? Možná by se i zeptal, kdyby se před ním nezjevil slizký blonďatý muž, kterého se hned při prvním setkání s ním rozhodl ve své hlavě pokřtít Lucius, jelikož mu až příliš připomínal nechvalně proslulou postavu z příběhů o Harry Potterovi.

„Dejte ty svý pracky pryč... NE– NESAHEJTE NA MĚ! HEJ!" křičel hoch a škubal sebou jak ryba na suchu. To však, nebránilo v tom, aby mu ‚Lucius' na spánky připevnil dvě elektrody a tázal se chlapce, zda ví, k čemu slouží. Ten na něj sotva stačil vypláznout jazyk, než na něj chrstli kbelík ledové vody a nastoupil opět Quentin s těmi svými žvásty.

„Intelektu tvého formátu jistě nemusím účinky elektrického proudu vysvětlovat."

„Ahoj, teď nemůžu mluvit, jsem na srazu desetiboje, nebude vadit, když ti zavolám za chvíli?"

„Vůbec ne, Petey, ale nenech mě čekat dlouho."

„Už kvůli pouhým osmi miliampér vysoce stoupne krevní tlak a svalstvo se bolestivě stáhne."

„Dokážeš věřit na druhé šance?"

„Myslím, že ano."

„Šedesát miliampér? Přechodná zástava srdce."

„Nevím, co to do mě vjelo, jen... říkal jsi, že dnešní odpoledne strávíme jenom spolu."

„Až proud o síle přesahující jen osmdesát miliampér člověka usmrtí. Zastaví se mu srdce, vyvalí na tebe bělmo a následuje smrt... Nezapomínejme na smrt."

„Tony, já nejsem žádná tvoje děvka, která přiběhne kdykoli pískneš."

„Ne, takhle se mnou mluvit nebudeš!"

„P-P-Počkejte, tohle nemu–" přerušil chlapce opět Lucius, když mu jednu natáhl.

„Nuže, začněme s nejnižším stupněm," vyzval Beck.

Zůstaň v klidu, zůstaň v klidu, zůstaň v klidu, zůstaň v klidu... Opakoval si vyděšený brunet pořád dokola, když Beck pomalu otáčel knoflíkem na značku jedničky a on pocítil lehké mravenčení. Nehodlal mu dopřát to potěšení vidět ho na kolenou prosícího o milost. V moment, kdy ucítil zvýšení napětí, silně sklapl čelist a napjal se. Nedá najevo slabost, ne. Tony ho brzy najde a všechno bude zase v pořádku.

Změna nastala hned, jak se dostal na další úroveň. Opřel se do pout a zaskučel. K Beckově potěšení při osmdesáti miliampérech mladíkovi, navzdory tomu, že si ve snaze skrýt bolest rozkousl ret, unikl dokonce slabý výkřik bolesti. Tento exemplář v sobě zřejmě měl víc odvahy, než předpokládal.

Bez přemýšlení a varování proto přeskočil až na nejvyšší úroveň a místností se rozezněl Peterův řev.