Unbelievable |Starker, Pepperony|

J jako Je brzo

Kapitán Steve Rogers už ve svém životě viděl všechno.

Alespoň si to myslel.

Ani v tom nejšílenějším snu by jej totiž v žádném případě nenapadlo, že by se za ním Tony Stark - ano, ten Tony Stark - připlazil uprostřed noci s prosbou o pomoc. A ne, nebyl pod obraz, ani se nejednalo o nic typu „Ach, vidím, jak zoufale potřebuješ helfnout, žádný strach, můžeš setřít slzy, už jsem tady.".

Miliardář zoufale bušil Stevovi na dveře, dokud mu celý rozmrzelý neotevřel.

„Víš ty vůbec, kolik je hodin?!"

„Nemám páru," pozval se druhý dál a protáhl se kolem vysokého blonďáka dovnitř. „Potřebuju tvojí pomoc." Otočil se k němu čelem, jakmile cvakla klika a Steve se vlivem jeho slov skoro musel chytit nejbližší židle. 

„To vážně?" Myslel, že si z něj zase jen utahuje.

„Hele, vím, v jaký jsi z toho momentálně extázi, ale právě teď potřebuju tvoje vrcholné soustředění," rozhazoval rukama.

„Kdy ses naposledy vyspal?"

„To teď nech-"

„Co sis šlehnul tentokrát?"

„Nanejvýš čtyři velký kafe, ale to není důležitý, HEJ!" luskl blonďatému před obličejem. „Jde o Petera!"

„Koho?"

„S-Spider-mana."

„Ou, dobře...? A co s ním?"

„Unesli ho."

„Co?"

„Je v nebezpečí, ale žije, tím jsem si jistej. Musí být naživu, je statečnej a bojuje. Zatím sice ještě nevím jistě, kde je, ale jsem takhle blízko, abych to zjistil - čeķám akorát, co Friday - a jakmile na to přijdu, potřebuju, abyste už mezitím byli nachystaný a vyrazíme ho najít a zachránit..." začal Tony na muže před sebou chrlit veškeré své myšlenky, aniž by se je snažil jakýmkoli způsobem utřídit. Začal po místnosti ve svitu lampy přecházet sem a tam, při čemž ani na setinu vteřiny nezavřel pusu.

„Tony... Tony!... TONY!!"

Oslovený konečně zarazil.

Kapitán Amerika k němu přešel, pevně jej chytil za ramena a mírně se předklonil, aby jeho oči byly na úrovni Tonyho. „Uklidni se."

„Kápo..." znaveně vydechl. Jestli mě chceš vidět na kolenou a ronit slzy, stačí jen říct, ale prosím... pomoz mi."

A tohle byl přesně ten okamžik, sotva pár vteřin, kdy si Steve uvědomil, že tenhle Peter musí být v Tonyho životě nesmírně důležitou postavou, když byl pro něj schopen takhle zahodit svůj postoj člověka, kterého se přes veškeré jeho obranné mechanismy nikdy nic nedotkne.

„Tony," nadechl se, „víš moc dobře, že jsme tým, jenom... pro začátek absolutně netuším, o čem to tady meleš."

„Peter..." Géniovi se podlomila kolena a přestože jej Steve podpíral, složil se k zemi. „Ubližují mu. Kvůli mě. Unesli ho a posílají mi zprávy, krátké vzkazy; jako výsměch, že je nedokážu najít." Zvedl zrak a střetl se se Stevovým ustaraným pohledem. „Tentokrát ale udělali krok vedle a mám tak stopu. Nemůžu tam sám. Nevím, čeho všeho jsou schopni a nechci nic ponechat náhodě, nechci... aby se Peterovi přihodilo cokoli dalšího." Ani si nechtěl představovat, co všechno si musel chlapec vytrpět.

„Byl jsi s tím za Furym?"

„Ne."

„Proč ne? Jsem si jist, že by S.H.I.E.L.D. mohl-"

„Fury se o tomhle nesmí dozvědět!"

„A proč?! Když jsi napochodoval za mnou, tak-"

„Ty mě neposloucháš, povídám ti, že o tomhle Furymu ani slovo!" Tony se pevně chytil Stevova bílého trika.

„Ptám se znova, proč."

„Protože by přišel na-" Vtom zmlkl.

„Přišel by na co?"

„Nic."

„Tony, nedráždi mě."

„Říkám ti, že nic."

„Jestli to ihned nevyklopíš, tak támhle jsou dveře a přeju ti hodně štěstí."
Vousatý muž si prokousl rozpraskaný ret a nakonec přiznal: „Peter je neskutečně nadaný stvoření s touhou být užitečný. Vzal jsem ho pod svá křídla a pomáhám mu s tím jeho Spider-manováním." Dále z něj nevyšla ani hláska a jen netrpělivě čekal, zda tohle Stevovi postačí. Nebyl čas na jeho kázání o morálce, které by jisto jistě přišlo, kdyby se dozvěděl o skutečné podobě vztahu, který s mladým brunetem měli.

„Pojď, vzbudíme ostatní."

─── ⋆·˚ ༘ * ⋆·˚ ───

Peter se celý třásl, když zvedl hlavu z Tonyho klína. Muž přiblížil své rty k chlapcově uchu a vyzval jej, aby pokračoval. Slova však zcela minula sluch unaveného, který byl duchem napůl nepřítomen, a když nijak nereagoval, už jej druhý chytil za hrdlo, pevně stiskl a strhl mladému brunetovi hlavu dolů. Okraje koženého límce se pod tlakem bolestivě zaryly do kůže chlapcova krku, ale odnaučil se projevovat bolest. „Máš pět vteřin, pak přitvrdím."
Mladíkův spodní ret se začal chvět, jakmile se poslušně jal vrátit se ke svému úkolu.

„QUENTINE!!!" Peter sebou prudce škubl, jak se lekl a stejně tak i muž nad ním.

„Do prdele, říkal jsem, že nechci, aby mě někdo rušil," vyštěkl na nově příchozího. „Radím ti, ať to stojí za to," pročísl brunetovi vlasy. Rozrušený muž si zatím odhrnul ofinu a snažil se popadnout dech.
„Oni- jsou, zaměřili jsme je kus odsud." Beck vyskočil na nohy, silně odstrčil mladíka stranou a zapnul si džíny.

„No tak, co tu ještě stojíš?! Padej bejt užitečnej a najdi šéfovou!"

Jakmile se s Peterem ocitl znovu sám, začal přecházet po místnosti sem, tam a zase zpátky a přemýšlel, co bude dělat dál. Jeho zrak opět sklouzl k mladíkovi, kterému se z posledních sil podařilo dostat se na kolena.

„Já jí to říkal... já jí to kurva říkal," opakoval nahlas  vystrašen, že ho Iron Man na konci dne jisto jistě střelí mezi oči, „nejsme připravený... nejsme, neměl dorazit takhle rychle." 

Petere poslušně hleděl do země, přesně jak ho to naučili, a silný kopanec do břicha nečekal. Vyprskl a zůstal ležet na zádech s vyváženým dechem.

„Říkal jsem jí, že je brzo; že Starka podceňuje a aby nedělala hlouposti, ale poslechla mě?" začal si na chlapci vylévat svůj vztek. „A von teď pro tebe fakt přišel, no věřil bys tomu?!" nepřestával se rozčilovat a na čele přímo cítil vystouplou žílu. 

Parker zaostřil jeho tvář. Kde se tu najednou vzal Beck? Kde je Tony? Než stačil myšlenku dokončit, přišel další kopanec přímo do žeber. Instinktivně se schoulil do klubíčka, jak kopání, ani řev nepřestávaly. „To jenom kvůli tobě!"

Peter usilovně přemýšlel, co udělal špatně. Kdyby mohl, zeptal by se a zkusil svou chybu napravit. Možná mu bude odpuštěno.. dostane najít, nebo mu dopřejí trochu odpočinku. Jeho zasklené oči se při té představě samy zavřely. V ústech cítil známou pachuť krve a když mu hrubá podrážka boty, kterou byl nejednou přinucen olizovat, přistála na hlavě, musel se pro sebe usmát.

Jen a pouze pro sebe. 

Svět kolem pomalu začínal utichat a mladý brunet si po dlouhé době vzpomněl na onen prapodivný sen, který kdysi měl; zaslechl ten chraplavý vlas: „Jsi nádherný, nezasloužím si tě.".

Rozklepanými ztuhlými prsty se pokusil nahmatat hrubou kůži na podbřišku značící jeho známý nápis. Schytal už tolik ran, tolik, že by je snad ani nespočítal... mohla by snad tahle konečně být tou, po které se znovu neprobudí?