Unbelievable |Starker, Pepperony|

Ch jako Chci Tonyho

Peter na houpání se po sítích neměl dostatek energie, a tak se po opuštění Stark Tower pomalu toulal temnými ulicemi Queensu. Když za sebou o skoro dvě hodiny později zabouchl dveře malého bytu, svezl se na podlahu a rozplakal se. Tonyho nešťastný tichý hlas mu běžel hlavou jako zaseknutá gramofonová deska a znovu a znovu slyšel 'To není fér'.

Dlouhou dobu nebyl schopen jakéhokoli pohybu. Nakonec se přeci jen dokázal trochu uklidnit; osušil slzy, nudli utřel do rukávu svetru a vyškrábal se na nohy. Ve svém pokoji odhodil batoh na zem hned vedle dveří, poslal May krátkou zprávu, že je doma, a odebral se do koupelny, aby se připravil do postele. Než v pyžamu stihl zalézt pod deku, vyrušilo ho slabé cinknutí oznamující novou zprávu. Zprvu se bál vzít telefon do ruky – co kdyby to byl Tony prosící o odpuštění – a dlouhou dobu na něj v tichosti zíral, jako by byl časovaná bomba, nebo jako by snad čekal, že se krabička sama vznese do vzduchu a robotický hlas začne textovku číst nahlas. Tohle je směšné, zavrtěl hlavou a odhodlaně mobil popadl. Na zamykací obrazovce se zjevila krátká odpověď od May: 'Už? Co se stalo?', po jejímž přečtení se chlapec neovládl a s novými slzami v očích a frustrovaným křikem vší silou mrštil telefonem proti zdi, kde se rozletěl na několik kusů, které skončily na hromádce na zemi. Sakra.

Tím, jak May vysvětlí, že je jeho mobil napadrť, se nezaobíral, jeho oči místo toho upoutal starý poměrně malý a nenápadný plakát Iron mana, který mu před lety May s Benem koupili na Stark Expu. Tehdy se se slavným Anthonym Starkem setkal úplně poprvé... V současné době tento vybledlý obrázek s ohýbanými rohy – který mu ten večer Tony dokonce i podepsal – už sloužil jako pouhá připomínka onoho dne. Peter k němu přes místnost přešel a jediným rychlým pohybem strhl tvář Iron mana ze stěny a zmuchlanou ji hodil do koše.

Vyčerpaný se v posteli pod peřinou schoulil do klubíčka a tiše plakal, dokud neusnul.

─── ⋆·˚ ༘ * ⋆·˚ ───

Následující den se mladík probudil brzy, a to díky křiku sousedů žijících v bytě nad nimi. Převalil se na druhý bok a snažil se znovu usnout, aby alespoň z části unikl všem myšlenkám na události předchozího večera. Ještě nikdy s nikým neměl romantický vztah, natož aby jej sám ukončil, a neměl nejmenší tušení, jak se s rozchodem vypořádat. Pro začátek se rozhodl celou sobotu nevylézt z postele a utápět se v sebelítosti; stejně cítil, že se nezmůže na nic jiného než pláč. Jak snadno se zamiloval...

Jeho geniální plán měl však vážnou trhlinu – May.

Jelikož Peterova tetička v nemocnici ještě zaskakovala za nemocnou kolegyni, domů dorazila až krátce před polednem. Tou dobou chlapec obvykle sedával u televize a hrál s Nedem videohry, nebo stavěli lego. Hrobové ticho jejich bytu tedy rozhodně nebylo dobrým znamením a už od mala byl Peter ranní ptáče, takže šance, že by ještě vyspával byla prakticky nemožná.

„Ahoj? Jsem doma!" Žena odložila tašku, svlékla kabát a vydala se hledat dalšího člena domácnosti, doufajíc, že zase není někde neznámo kde.

„Petere?" zaklepala na dveře chlapcova pokoje, než je opatrně otevřela, vešla dovnitř a zakopla o jeho batoh. Očima přeskenovala místnost, pak se zaměřila na svého synovce stále ještě zachumlaného v posteli. Usadila se vedle něj. Zpod peřiny se ozvalo zahuhňání, možná pozdrav.

„Cos to proved' s telefonem?" Peter odhrnul přikrývku a odhalil svůj zarudlý obličej.

„Upadl mi," odpověděl stručně.

„Upadl?" May na bruneta nevěřícně zírala. Vypadal unaveně a vyčerpaně, jako by vůbec nespal.

„Jsi v pořádku?" zeptala se plná obav. „Nevypadáš nejlíp."

„Nic mi není!" vyhrkl mladík trochu agresivněji, než zamýšlel. Pomyšlení na to, co se stalo, ho nevýslovně bolelo, takže si ani nechtěl představit, jaký bude pocit, když něco z toho vysloví nahlas. „Promiň, já– všechno je fajn, vážně, jenom... jsem unavenej." Pohlédl na ni rozzlobenýma uslzenýma očima. I slepec by viděl, že lže. Nebyl hlupák, věděl, že mu May sotva uvěří. Žena otevřela ústa, ale pak je zase zavřela, hledajíc ta správná slova. Nakonec si povzdechla.

„Co se včera stalo?" Konejšivě jej pohladila po vlasech. Odpovědí jí bylo pouhé zavrtění hlavou. „Zlato, prosím, mluv se mnou." Peter se pomalu posadil a na pár vteřin zavládlo ticho. Jakmile začal mluvit, rozplakal se tak, že mu trvalo tři pokusy, než May vůbec pochopila, co se jí snaží říct. Rychle si vymyslel, že včera svého přítele načapal s někým jiným a proto se rozešli.

„To mě moc mrzí," řekla, když skončil a zadržovala vlastní slzy, aniž by tušila, že Peter metaforicky sotva odhalil pouhou špičku ledovce. „Vím, že to nechceš slyšet, ale pokud tě opravdu podvedl, udělal jsi správně." Jakmile si ho May přitáhla do náruče, Peter se znovu zhroutil. Slzy mu stékaly po tvářích jedna za druhou, škytal, nemohl se pořádně nadechnout. Poslouchal, jak mu May tiše říká, že všechno bude zase v pořádku, že si ho jeho (ex)přítel nezaslouží a že Peter nakonec najde někoho lepšího, komu bude moci důvěřovat, někoho, kdo mu nikdy nezalže, ani ho nezradí a kdo ho bude bezvýhradně milovat. Chlapec nemohl zabránit tichému odfrknutí, které mu mezi vzlyky uniklo z úst. Před Tonym o něj nikdy nikdo neprojevil vážný zájem, takže pochyboval, že tomu v budoucnu bude jinak.

„Já ale nechci někoho jinýho!" zakřičel náhle. „Chci Tonyho!"