Unbelievable |Starker, Pepperony|

L jako Lítost

Po nekonečně dlouhém sezení v ředitelně a poškole, vyrazil mladý Peter Parker na obhlídku. Než chlapce po ihned incidentu odvedli do ředitelny, s Nedem se ještě stihli shodnout, že bude lepší jejich odpoledne s legem a Star Wars přesunout na jindy. 

Usedla noc a Peter seděl v obleku Spider-mana na kraji střechy jednoho z nejvyšších domů ve městě. Světla rušného New Yorku k němu téměř nedosáhla, což mu umožňovalo sem tam zahlédnout pár hvězd, jež se rozhodly ukázat mezi hustými mračny. Nohama pohupoval ve vzduchu a v dlaních muchlal svou masku. Začínala mu být zima, ale domů se mu ještě nechtělo; věděl, co za peklo jej tam čeká. Pohled na Flashe, jak bulí jako malý mimino byl sice k nezaplacení, ale tři týdny poškoly a kázání od ředitele už byly jiné kafe. Nemluvě o běsnící sani, jež se měla každou chvíli vrátit z práce. V duchu odpočítával minuty, kdy mu zavolá a bude se dožadovat vysvětlení, jak je možné, že ještě není doma a někde si trajdá.

I přes to všechno musela jedna jeho část přiznat, že na sebe byl celkem pyšný. Modlil se jen, aby Flash nebo jeho maminečka nevyžadovali nějakou finanční náhradu, přestože samotný jejich dům musel stát aspoň deset milionů a peněz měli víc než dost. Na rozdíl od Parkerových – více než polovina měsíčního příjmu šla na nájem a Peter za Tonym s prosíkem přiběhnout nemohl; ani nechtěl. Ovšem ne že by nad tím nepřemýšlel. Věděl, že by mu Tony bez váhání pomohl, ale už tak od muže dostal spoustu drahých věcí. Ano, pro Anthonyho to sotva mohlo představovat jakoukoli ztrátu, nicméně Peter si nechtěl připadal jako zlatokop. Nehledě na to, že by si May nejspíš myslela, že chodí šlapat chodník, kdyby najednou přinesl takový balík peněz.

Tony, problesklo mu hlavou. Aplikace v jeho telefonu od něj hlásily tři zmeškané hovory a deset nových zpráv, které Peter stále nechával ve stavu nepřečtené. Nedokázal se přinutit k tomu, aby je otevřel. Při pouhé myšlence na Starka se mu nechtěně oči zalily slzami. Když se zpětně ohlédl za svým chováním, připadal si neuvěřitelně hloupě, styděl se. Přesto musel přemítat nad tím, co Tony asi právě teď dělá? Vozí se po Pottsový? Vtom za sebou letmo zahlédl červenozlatý oblek a vzápětí uslyšel známý hlas tlumený helmou. „Říkal jsem si, že tě najdu tady." Mladík neodpověděl, ani se neohlédl. Anthony přistál a pokračoval. „Chceš společnost?"

„Je mi tu dobře," odpověděl tichým hlasem chlapec s pohledem upřeným na ulice pod sebou.

„Ale já se ptal, jestli chceš společnost." Nedal se druhý. Vystoupil ze svého brnění a sedl si vedle Petera, který se i nadále vyhýbal očnímu kontaktu. V modrém světle obloukové reaktoru zahlédl mladíkovu tvář. Rozpoznal oči plné slz. V čistotě a ušlechtilosti toho smutného obličeje bylo však ještě něco dalšího, co ho znepokojilo.

„Porval ses?" Natáhl se a dvěma prsty lehce, opatrně, přejel po tmavé modřině kvetoucí přes chlapcovu tvář.

„Ne, Tony, dal jsem si pěstí do obličeje, aby to tak vypadalo," zahučel a ucukl, když se po něm Tony znovu natáhl. Nakonec se pousmál. „Zlomil jsem Flashovi nos."

„A čím si to zasloužil?" zeptal se starší muž.

„S Nedem jsme na něj narazili na chodbě, chtěl vědět, jestli jsem– hele, vlastně ti do toho nic není." Šťouchl do něj ramenem, než znovu zvážněl. „Proč jsi přišel, Tony?"

„Chtěl jsem si s tebou promluvit a... taky se omluvit." Na malý moment se zarazil. „Rým v tom nehledej," dodal. Pohledy obou milenců se setkaly a chlapec měl pocit, jako kdyby se v Tonyho očích odrážela lítost. „Mrzí mě, co se stalo a chápu, že se na mě zlobíš–"

„Nezlobím se," přerušil jej mladík a zavrtěl hlavou. „A taky ti dlužím omluvu. Nechci se hádat; pochop prosím, že nechci být svým emocím vydán na milost, nebo tropit scény, ale vidět tě s ní mě prostě... bolí." Při těch slovech se odvrátil a zas seděl s pohledem upřeným na oblohu. „Vím, že jsme se dohodli, že o tom nebudeme mluvit, ale jestli jsem pro tebe celou dobu hra, tak mi to prosím řekni," dodal tišeji.

„Tak to není," odvětil okamžitě muž. „Vše, co jsem ti pověděl o svých citech, je pravda. A chci s tebou bejt, to je taky pravda... záleží mi na tobě víc, než jsem vůbec schopen říct."

„V tom případě mi pověz, co dělám špatně," zašeptal Peter a prohrábl si rukou vlasy. „Vím, že jsem někdy pomalejší a chvíli trvá, než mi něco dojde, ale úplnej pitomec nejsem." Odmlčel se a bedlivě pozoroval mužovu tvář, aby viděl účinek každého svého slova. „Už to není jako dřív a buď přede mnou něco tajíš, nebo mi právě lžeš do očí. A ani jedna z těch možností se mi nelíbí. Takže chci, abys ke mně teď byl stoprocentně upřímnej, jasný? Prosím, Anthony, já to unesu."

Tony na něj chvíli tiše zíral a zpracovával význam Peterových slov. Pak po chvíli napjatého mlčení nakonec přiznal, že má pravdu, že je tu jedna věc, kterou by měl věděl. Peter se posunul ke svému milenci o kousek blíž a hleděl na něj plný očekávání. Anthony se chystal znovu promluvit, když v Peterově batohu vedle nich začal zvonit telefon. Vážně? Teď? V té nejhorší chvíli...

„Promiň, to je určitě May, musím to vzít, jinak mi utrhne hlavu," omluvil se chlapec a zalovil v přední kapse. Jeho očekávání se potvrdilo a roztřesenými prsty hovor přijal.

„Petere Benjamine Parkere! Kde vězíš?! Jestli tady do pěti minut nebudeš, nepřej si mě!" Křik May Parkerové byl tak hlasitý, že jej poměrně zřetelně slyšel i Stark. Peter začal rychle drmolit něco o tom, že už je skoro doma a telefon odložil. Z jeho rtů se vydralo zasténání. „Musím jít." Zapnul batoh a hodil si ho na záda. „Jestli mě May nezabije, zítra za tebou přijdu do Stark Toweru jako obvykle a dořešíme to, ano?" Vtiskl Tonymu polibek na čelo na rozloučenou. Nasadil si masku, vystřelil pavučinu a zmizel.