Unbelievable |Starker, Pepperony|

T jako Takhle zblízka vypadá ještě líp

„Takhle zblízka vypadá ještě líp," olízl si blonďatý muž rty, když v kleče bezvládnému mladíkovi svazoval ruce a nohy, zcela ignorujíc rudou krev vytékající z chlapcova nosu a rozraženého rtu. Nutno podotknout, že i jemu se pod okem začínal rýsovat pořádný monokl.

„Radši pohni, šéf ho chce na místě co nejdřív," obořil se na něj druhý, zandavaje prázdnou injekční stříkačku v lesklém pouzdře do vnitřní kapsy svého tmavomodrého saka. „Doufám, že to na něj bylo dostatečně silný, nerad bych, aby nám komplikoval cestu," povzdechl si.

„Hele, Quentine, věř mi trochu. Tohle by uspalo i slona," odfrkl a vytáhl ještě roli lepicí pásky za účelem zalepení úst spícího, než si Petera přehodil přes rameno jako pytel od brambor. Vedoucí operace se mezitím otočil na zbytek týmu přestrojený za deratizátory, který se snažil uklidit všechen nepořádek po rvačce a už poněkolikáté na ně houkl, aby si dali pozor a vše vrátili na své místo, než s blonďákem i klukem v bezvědomí opustili byt.

Z mnoha důvodů se nehodlali držet klišé oběti v kufru, Petera tedy položili za přední sedačky, přes jeho tělo hodili deku, na níž ještě vyskládali pár lehčích nákupních tašek, aby jej měli stále pod dohledem a mohli rychle umlčet, kdyby začal dělat povyk, a při jakýchkoli komplikacích nevzbuzovali pozornost.

─── ⋆·˚ ༘ * ⋆·˚ ───

Peter zakašlal a pokusil se otevřít oči. Jako by se však z jeho víček staly několikakilové cihly a pouhá snaha je oddělit byla vyčerpávající. Hlavou se mu rozeznívala tepavá bolest a měl sucho v ústech. Pavoučí instinkt na něj přímo řval, že je ve smrtelném nebezpečí a ať se odsud co nejrychleji dostane, ale mladíkova mysl zůstávala zahalená hustou mlhou. Cítil nevolnost, byl unavený a toužil jen po více spánku. Byla mu hrozná zima... Kde má deku? Pokusil se posadit, avšak neležel u sebe v posteli; místo toho byl pevně spoutaný na něčem tvrdém a extrémně nepohodlném. Vtom ho vzpomínky zasáhly jako rychle jedoucí vlak. Byl sám doma, zaslechl hluk... s někým se pral... kde je Tony?!

Jako by kdesi v dáli zaslechl hlas volající: „Je vzhůru!", když však otevřel oči, byl sám. Pokusil se znovu pohnout, zvednout hlavu a na čtvrtý pokus se mu to konečně povedlo. Pohlédl dolů na své tělo, stále byl oblečen ve svém pyžamu... uff, alespoň jedna dobrá zpráva. Dále se snažil prozkoumat okolí, což mu temnota kolem vůbec neusnadňovala. Místnost páchla zatuchlinou a Petera zachvacovala panika. Dýchal rychleji a rychleji s pocitem, jako by nedokázal napumpovat dostatek vzduchu do plic. Bože, docházel mu kyslík! Slzy se mu lepily na řasy, zatímco nepřestával zoufale lomcovat pouty a přemýšlel, zda byl unesen jako Peter Parker nebo jako Spider-man.

„Je to přivařené, ale rozhodně to zkus," vyrušil ho cizí hlas. Zněl pobaveně. Chlapec zamrzl uprostřed pohybu. V tu samou chvíli místnost zalilo oslnivé světlo. Mladík vykřikl a zavřel oči. Jakmile se vzpamatoval, stanul tváří v tvář celkem pohlednému muži přibližně kolem třicítky, za kterým byste se na ulici rozhodně otočili. Petera však pohled do jeho modrých očí ještě víc znepokojil.

„C-Co chcete?" dostal ze sebe po dlouhém snažení.

„Jsi tady, abys platil za své a Starkovy hříchy," usmál se na něj sladce muž. Peter okamžitě otevřel pusu, jelikož měl hlavu plnou otázek, které byly hned vzápětí zapomenuty, když muž znovu promluvil. „Kam jsem dal vychování, dovol mi, abych se představil, jmenuji se Quentin Beck a věř, že je mi nesmírnou ctí tě konečně poznat osobně, Spider-mane."

Peter na něj několik vteřin nevěřícně zíral, než se tiše zeptal: „Zabijete mě?" Doufal, že nezní příliš vyděšeně a zoufale.

„Ale..." zakroutil Beck hlavou s úšklebkem, opíraje se o stůl s rukama v kapsách, jako by se bavil s kamarádem na hřišti. „Proč si to myslíš?" Se zájmem si prohlížel chlapcovy velké hnědé oči rozšířené strachem. Bylo roztomilé, jak se za každou cenu snažil působit klidně. Mladík lehce pokrčil rameny a přejel očima po místnosti. Existoval jediný důvod, proč se mu ten chlap rozhodl ukázat svou tvář. Rozhodně ne, aby ho po nějaké době nechal běžet.

„Neboj se, krásko." Dotkl se mladíkovy tváře a Peter pocítil nutkání zvracet. „Jenom si s tebou trochu pohrajeme. Když se budeš dobře chovat, brzy dostaneš nový pokoj a normální pohodlnou postel, tahle stará laboratoř je jen pro začátek." Jeho ruka od brunetových kudrlinek putovala níž k hrudníku a stáhla se těsně nad lemem kalhot. V očích se mu ďábelsky zaleklo. „Musíš fakt stát za to, když si tě vydržoval samotnej Stark."

─── ⋆·˚ ༘ * ⋆·˚ ───

Tony vůbec nespal a těch pár okamžiků, kdy se mu podařilo usnout, naplňovaly noční můry. Jinak ležel zcela při smyslech a snažil se samou starostí a sebe nenávistí nezbláznit. Kvůli jediné kazetě zuřivě skenoval a probourával zdi každé místnosti, obracel nábytek, prohledával i ty nejzapadlejší rohy, aby našel odposlech.

„Zatím nevím, kdo jste, ale brzy se to změní. Najdu vás, a pak vás všechno, co jste provedli, bude kurevsky mrzet, vy sráči!" vyřval si pokaždé plíce. Štěnici upustil na zem a rozdrtil botou. Tahle zaujímala číslo deset; jen v ložnici našel čtyři. Byl přesvědčen, že musí být napíchlý i jeho telefon, avšak jediné, co jej dělilo od stejného osudu jako nežádoucí odposlouchávací zařízení, byla naděje, že se s ním únosci pokusí spojit. Stejně si rychle obstaral nový. Ať už měl na svědomí zmizení jak Petera, tak s největší pravděpodobností i Pepper, následované onou záhadnou kazetou, kdokoli, logicky byl jeho hlavním cílem Tony, kterého zřejmě toužil srazit na kolena a hřát se ve světle jeho bolesti. Proč by si s ním jinak takhle hrál a netrefil ho rovnou kulkou mezi oči? Vzali Pepper a vinu svalili na Petera, aby ukázali, jakou mají moc. Seděl v laboratoři s novým telefonem a nahlas přemítal, co řekne May Parkerové, aby mu dovolila prohledat Peterův pokoj kvůli možným stopám.

„Omlouvám se, že vás ruším, pane... dorazil poslíček a nese vám zásilku," oznámil muži milý robotický hlas. Tony schoval tvář do dlaní. Musela to být další kazeta... co jiného?

„Pošli mi ho nahoru," rozhodl a vstal.

Mladý brigádník, plný radosti, že ho náhoda přivedla k setkání se slavným Iron manem, který se po celou cestu výtahem chvěl nedočkavostí, rozhodně nečekal, že ho v luxusním apartmánu přivítá ostrý hlas a repulsor namířený přímo na jeho hlavu. Automaticky pustil balík na podlahu a vystrašeně zvedl ruce nad hlavu.

„Kdo mi to posílá?!"

„Prosím, pa-pane, ne-ubližu-jte mi," vypískl.

„Když mi řekneš, co chci vědět..." odpověděl muž bez náznaku jediné emoce.

„Já, já, já nic nevím, vážně, pane, prosím... Prostě t-to nechali u... u nás- ve schránce s pe-penězi za doručení."

Otrávený Tony spustil paži zpět k tělu. „Dostali jste takhle i ten první?"

Kluk na něj nechápavě pohlédl. „Jaký první? Tenhle je jediný, který byl určen vám." Samozřejmě, uvědomil si Tony. Ten hajzl musel pokaždé vybírat jiný způsob doručení, aby se neměl čeho chytit.

„Friday?"

„Žádná z jeho životních funkcí nenasvědčuje lhaní, pane, je jen rozrušený," šeptal mu hlas v helmě, tudíž klučina nezaslechl jediné slovo. „Také jsem ho prověřila a šance, že by jel v něčem nelegálním se limitně blíží nule."

„Fajn," protočil oči. Zklamaně vyzval mladíka před sebou, aby vstal, hodil mu sto dolarů jako dýško a zároveň daň za mlčení, podepsal se mu na ruku a zcela otráven se vrátil do laborky a dal přehrát další kazetu s malý srdíčkem.

„Prosím, Anthony, udělej to pro mě."

„Ne."

„Prosím."

„Ani to nezkoušej."

„Co jako?"

„Zase ty tvý štěněčí oči. Myslíš, jak seš děsně roztomilej a já udělám všechno, co budeš chtít. No, máš smůlu, jsem imunní."

Tony vzpomínal, jak mladík sklopil zrak na špičky svých bod a usmál se od ucha k uchu, než se jejich pohledy opět setkaly a on znovu pronesl: „Prosím, udělej to pro mě."

„... Fajn."