Dokud nezřím její staré fotky, nic mne nebolí, jsem stálý a bez minulosti. Stačí mi však jeden pohled na její fotku a jsem znova tam kde před lety. Tak moc zamilován. Třesoucími se prsty jsem přejel po její sněhobílé tváři. Je to tak dávno co jsem to směl udělat. Tak moc dávno, že pomalu zapomínám jak hladká její kůže byla. Tu pro teď nahradil chlad fotografního papíru a drsnost přehybů co s časem přibyly. A když jsem jí otočil byl tam ten malý vzkaz "Mému drahému anděli." Nikdy jsem nechápal jak kdy mne mohla nazvat andělem, když jsem tak nečistý, ale i přes to, jsem toto oslovení nejvíce miloval. Jen díky ní jsem se cítil někým víc, někým kdo by opravdu mohl být andělem. Tomu je ale již dávno. Stejně dávno jako když se na mne naposledy usmála a zašeptala pro mne poslední slova. "Anděli, věřím, že se shledáme opět v nebi, protože jsi byl schopen sejít z něj, jen kvůli mně." Mrzí mne, že jí zklamu, mrzí mne pokud nenajdu onu cestu za ní...ale snad nám osud opět dopřeje.
Sbohem světě. Sbohem.
ČTEŠ
Výplody zvrácených myšlenek
PoetryOtevíráme pandořinu skříňku a doufáme v zázrak... Každý máme takovou tu chvilku... Možná někdo má takový život. Za cover k oslavě 1k čtenářů děkuji talentované @Stories_by_Lucy
