Stačilo jen jedno slovo co mne mohlo spasit. Jenže ty jsi jej nevyřkla. V ruce svírám malý kovový plíšek.
Bude to tak lepší...
Procházím kolem rodičů. Otec mluví něco o jídle. Cožpak mne nevidíš?! Podívej se mi do očí! Ne...ty nevidíš tu bolest. Nevidíš pevně zaťatou pěst. Jsi slepý.
Od okamžiku kdy tam vejdeš budeš jen zklamání. Pro ně. Pro ni. Ztratíš vše. Ale neboj se. Jsem tady.
Svlékám své mokré věci, nechám je ladně sklouznout na zem.
Budeš volná...
Jsi Nicka.
Zklamání.
Přítěž.
Už dávno jsi všechny zklamala...
Pch...zastav...jak naivní jsem byla.
ČTEŠ
Výplody zvrácených myšlenek
PoesíaOtevíráme pandořinu skříňku a doufáme v zázrak... Každý máme takovou tu chvilku... Možná někdo má takový život. Za cover k oslavě 1k čtenářů děkuji talentované @Stories_by_Lucy
