Výplody zvrácených myšlenek

Krvavá lázeň

Třesoucími prsty vytáhnu mou poslední žiletku z tajné skrýše. Zohyzděné pravé zápěstí mne vybízí. Rychlé tahy, kov co řeže ztuhlý sval, krev co vytéká. 

Panika se stupňuje, nic nepomáhá. Co když to už nepomůže? Co když bolest mne už nedokáže osvobodit? Co si jen počnu?

 A pak mi v mozku přeskočí a jsem zpátky v melancholii. Malomocnost prázdnoty. Jen zírám na krev a vím, že to není dost, že musím víc. Kov ještě více zařízne se do kůže, otevírá hlubokou ránu. Cítím jak jsem mimo svět, jak jsem mimo svoje tělo, nepatří už mě. Jsem bez duše, bez emocí, dokážu se soustředit jen na ten jeden jediný pohyb. Z prava do leva.  A znova. Znova. Znova. Jsem už u lokte. Dlouhé řezné rány co brečí krev. Pláčou smíchy nad mou neschopností. Chci to vše utišit. Ty hlasy. Ty pocity. 

Ty hlasy se jen stupňují, říkají mi vše co chci slyšet. Co mé já co chce umřít tak rádo poslouchá. Jsi jen neschopná, jsi hnusná, jsi tlustá, jen všechny ničíš. Podívej se na svojí přítelkyni. Vše je jen díky tobě, poslouchej, ty se musíš zabít, protože pokud to neuděláš tak všechny jen zahubíš. Zahubíš je svým smogem. Kolem tvého těla je temné pole, pálí a ničí, všechny zabíjí, všechny a všechno. 

Je to jako nákaza, jako nádor na mozku, jako kdyby vám někdo tam dal vetřelce, víte že je tam, chcete jej vydrápat z hlavy, vyrvat, rozmlátit si lebku o stěnu a doufat že až se tak stane tak že uteče, zmizí, že budeme volní. Chci být volná. Chci to znova cítit. Chlad ostří a ten malý strach "Co když se to někdo dozví." Ale je to vtipné. Z ruky mi odkapávala krev a nikdo ve třídě si toho nevšiml. Kusy potrhaného masa vysely mi z ruky a nikdo ani slovo neřekl a ti takzvaní přátelé dělali jako že nic a jen se se mnou dál bavili a byli rádi, že já se také usmívám.

Je snadnější říct jak v pohodě jsem, jak můj den byl v pořádku. Nikdo už nevidí ty probrečené noci, nikdo nevidí ty momenty kdy v třesoucích se rukou třímám žiletku,občas ale snad i cigáro nebo aspoň jeden smotaný gram sativy. 

Travka, perník, éčko,ldéčko, herák. Můj princ. Můj princ herák na kterém ujíždím, díky němu nemusím spát, nemusím jíst, nevím o tom co se se mnou děje. Vše je v pořádku jen s ním. Tvrdý dojezdy mne však vrací do reality, ukazují mi co je závislost. Klepu se jak osika, doufám, že to přestane. Bliju krev a má Mia je ráda. Ana je ráda taky. 

Podej nám ruce a my tě provedeme peklem. Na konci se vrátíš jako poražený. Nikdo nikdy nevyhrál v boji jménem život. Každý prohraje. Každý umře.