Výplody zvrácených myšlenek

Všichni jen lžou

Každý je jen lhář a snaží se mi namluvit jak nelže. Někteří jsou tak dobrými lháři, že jim uvěřím. "Navždy." nebo "Jsem tady pro tebe." nebo "Neopustím Tě." nebo snad "Mám tě rád/a." Tak časté lži a já stále se nechávám napálit. Nebo možná jen naivně doufám, že s novým lhářem se ta hra alespoň na chvíli změní. Doufám, že ten někdo nový bude něco víc než jen lhář, že to bude čistá duše co mne nebude chtít využít a co tu bude i když mi bude nejhůře. Jenže kdo je v tomto zkorumpovaném životě čistý? Kdo je tak čistý abych jen dokázala pomyslet na důvěru? Ani nevím. Už ani nevím kdo by snad chtěl někoho jako jsem já. A já se nedivím. Vlastně se není čemu divit. Je to naprosto normální. Všichni jen říkají jak mne neopustí. Jak by beze mne nemohli žít, ale to jsou kecy. Jsou dny, týdny, měsíce kdy si na mne ani nevzpomenou a až se něco stane, až se podřežu nebo předávkuju tak se starají a jsem pro ně opravdu "důležitá". Jak dlouho ale tohle musím vydržet před tím než se zblázním? Jak dlouho bude trvat než mne zavřou do blázince? Nemyslím si že déle nežli rok. S tímto tempem, s myšlenkami co mám? Proboha! Ani měsíc. Křičet o pomoc a kopat kolem sebe nemá smysl, nevěří mi že jsem nemocná? Že jsem živá, že jsem blázen. A to je dobře. Kdyby mi to věřili co by s tím provedli? Zavřeli mě. Ale oni pochopí. VŠICHNI. Všichni pochopí co se odehrává v mém mozku až ho uvidí rozstříklej na stěně. To pak pochopíte mé démony, mé myšlenky, mé pocity. Mou nemoc. Mou zlomenou duši. Ale do té doby mi neuvěříte ani slovo a nebudete mne ani poslouchat. Kdo mne poslouchá v tichu? Oni. Jsou to oni kdo tu jsou ne VY. A je vám to jedno. Všichni máte své dokonalé životy, kam já nezapadám a nikdy ani nezapadnu.

Pálím jednu za druhou a doufám, že tím zastavím třes rukou. Snažím se zklidnit srdce, potlačit úzkost. Paniku. Je to uzavřený kruh ze kterého není cesty ven, jen se v tom plácám, jen se topím. A každý kolem mne si spokojeně dýchá. A já mám chuť je jen utopit. Všechny do posledního. Jen je stáhnout pod vodu a utopit aby mi uvěřili. Snažím se to dostat z hlavy. Polykám prášky od bolesti a zapíjím je rumem. Snažím se udržet své myšlenky v mé hlavě, ale vyrývají se mi do kůže. Nedokážu ani přestat myslet. Pohlcuje mne to. A mne to nevadí.

Mne to už nevadí.

Jak by jen mohlo.

Protože vám,

lhářům,

to taky nevadí.