Bodám do ruky nůžky, opakovaně.
Vrážím si je do břicha. Lezou střeva. Cítím bolest. Vidím smrt. Ale není to opravdové. Jen si to představuji. Popadám malé manikůrní nůžky a bodám je do pravé nohy. Bolest. Štiplavá a jemná. Není to jako kdysi když jsem se řezala. Potřebuji se pořezat. Bodám do levé ruky. Opakovaně. Není to to co potřebuji. Strkám si prsty do krku a zvracím. Musím dostat kalorie ze sebe. Jsem tak tlustá. Neskutečně tlustá. Musím. Cítím prázdnotu, cítím to jak se mi třesou ruce a jak je mi zima. Jak mozek snaží se mi vydrat z hlavy. Marně. A tak popadám zbraň co leží na pračce a mačkám spoušť. Výstřel. A bezvládné tělo co padá do sprchového koutu. Vana se plní krví. Mou krví.
ČTEŠ
Výplody zvrácených myšlenek
PoetryOtevíráme pandořinu skříňku a doufáme v zázrak... Každý máme takovou tu chvilku... Možná někdo má takový život. Za cover k oslavě 1k čtenářů děkuji talentované @Stories_by_Lucy
