Výplody zvrácených myšlenek

Můj vesmír

Schovávám se za lži a falešné úsměvy. Schovávám to co nejvíce bolí jen aby to bylo vše v pořádku. Abych vám dokázala, že jsem šťastná. Že žiji. Nikdy jsi nechtěla ať přestanu brečet, teď jsi naštvaná když klepou se mi ruce, když nedokážu přes slzy vidět na pitomá písmena klávesnice. Polknu vzlyk. Uklidním roztřesené ruce. Usměji se. Ublíženě, falešně. Tak to chcete. Vidět úsměv, ale ne rány na těle. Úsměv! Emoce nejsou vítány. Uzavřít veškeré myšlenky do sebe, do mého  soukromého vesmíru, který skrývám za tím pitomým náramkem. Tam schovávám vlastně celý svůj život. Jen na tom jednom místě.

Nádech. 

Hluboký.

 Z hrdla se dere výkřik. Snaha upoutat na sebe další pozornost, snaha dostat ze sebe veškerý vztek a bolest, snaha donutit tě pochopit. Marně. Je to jen další planý nádech, další slova co nemají cíl, další slova co jen jsou vyřčena do tmy mé mysli. Vesmír proudí mými žilami. A občas potřebuje dostat se ven. A tak řežu, otevírám brány k mému světu, stačí nahlédnout, jen se dotknout, projít do jiného světa, uzřít tu krásu, uzřít planety a život! Stačí se jen přiblížit a dotknout se!
Jenže každý dotek je jako mráz co pálí za nehty, co nutí vás přitáhnout si více k promrzlému tělu kabát, schovat tvář do šály a doufat, že vás nezahubí. 

Je štěstí jen maskou bláznů? Jen čirým zoufalstvím a extází pokřiveného světa? Či agónií nevinných? CO je štěstí? Nedosažitelný luxus bohatých, krabice vína chudých? Nedokáži to pochopit. Uzavírám své brány, je to jen můj svět. Svět co jsem ti chtěla ukázat. Jenže ono nebylo o co stát. Vyhořelé kulisy divadelních představení, pohozené masky emocí. Opona co na malém cáru visíc ze stropu, křehká to vlákna, avšak stále drží tu tíhu. 

A jediný kdo je odřezává jsem já sama.