Výplody zvrácených myšlenek

Uvězněn v duši blázna

Proč jest správné ublížit si, však o pomoc žádat ne.
Proč jest spravné vzít si života, však žít jest ne.
Smrt pro vyšší účel, pro velký cíl a čest. Hodnoty což se cení. Avšak život ve kterém dokážeme žít ne. Ne každý dosáhne úspěchů hodného uznáni, tak jest samo já, však proč pro blázna nesmí být uznání hodno vyléčení? Proč pro někoho kdo nemůže vstáti z postele nemáme uznání když se tak jest stane?
Jak snadné je zanevřít na jeden život. Jak snadné je jeden život ukončit.
Jen jeden výstřel, jen spolykat pár prášků, jen tlustým lanem obmotat si hrdlo a dát sbohem světu.
Postupně to dohoní každého z nás. Ta nevysvětlitelná potřeba ukončit něco co by pro nás mělo být vším. Nezáleží na tom kým jsme, jednou každý pocítí ten smutek. Ten nával vzteku a nenávisti k sobě samému. Avšak jen některým tento smutek...vztek... zůstane již navždy.
Stane se to nenadále. Něco nám v mozku sepne, špatný drátek, porucha v systému. Po celém myšlení rozplyne se hustý maz. Je to jako kdyby nám tlačil na mozek, občas v noci pak cítíme jak jsme pohlceni. Jak nás sžírá. Jako parazit. Virus. A pak uprostřed smíchu dojde nám na mysl věta "Bylo by lepší zemřít."

Pokud by jste mne potkali mezi lidmi ani by jste si mne nevšimli. Nijak nevýrazná, nezajímavá, temná postava v davu. Pokud bych však vaši pozornost upoutala a vy jste měli příležitost pohlédnout mi do očí viděli by jste až příliš. Došlo by vám o čem zde mluvím každým dnem. Co prožívám. Jen jeden pohled do očí a museli by jste zrak odvrátit, neboť by jste věděli. Až příliš. Ale není se čeho bát. Ten vztek a smutek je jen pro mne. Ještě stále mám strach chodit mezi lidmi, ještě stále nosím dlouhé rukávy mých přerostlých mikin, ještě stále... ještě stále dýchám. Ještě stále. Ještě stále mé dílo nedokáže být oceněno, neboť srdce v mé hrudi tepe a do žil vlévá tu samou krev jako před lety. Ještě stále. Ještě stále je zde naděje. Ještě stále. Jeden blázen co nepřestal žít.