Ležím v posteli, čelem ke zdi, mé tělo obestírá chlad. Nedokážu vstát, jen dýchání přijde mi těžké. Jako kdybych zapomněla jak žít. Svírám v rukou mobil, vypisuji své emoce, pocity. Zbytečně. Doufám, že někdo snad mne bude postrádat, že si snad vzpomene. Jak marné. Každý má někoho, každý má někoho u sebe. Potlačuji slzy, snažím se nebrečet. Mrzí mne to. Mrzí mne, že ani jeden den nemohu mít bez depresí. Nejraději bych vstala a usmála se. Nejde to. Tíha na hrudi tlačí mne do útrob mého vězení. Omlouvám se.
ČTEŠ
Výplody zvrácených myšlenek
PoetryOtevíráme pandořinu skříňku a doufáme v zázrak... Každý máme takovou tu chvilku... Možná někdo má takový život. Za cover k oslavě 1k čtenářů děkuji talentované @Stories_by_Lucy
