Výplody zvrácených myšlenek

Přání

Jen jedním přáním co jako poslední se mi jeví je... buď šťastná. Každý den je jen utrpením a já nechci být tou co zahubí tvou krásu.

Další a další nádech bodá mne v hrudi, umírám snad? Polykám prášky co mi napsali ti v bílích pláštích a doufám, že vyléčí mou nemoc duše. Marně.

Zavírám oči a sním nad prvním dnem kdy jsem tě spatřila. Kdysi by mi to na tváři čarovalo úsměv, dnes po tváři mi kanou slzy. Celou mysl pohltí vzpomínky a já nemohu přestat vzlykat. Tolik mi chybí život.

Třesoucími prsty vytahuji pomuchlanou obálku. Jen já a ty víme co v ní je. Co za slova tam najdu. Nečtu je. Obdivuji tvůj rukopis. Byl vždy tak nádherný. Znamenalo pro mne hodně vše co jsi tam napsala.

Vzpomínám si na dny kdy málem jsem tě ztratila. Říkám si však co kdybych tě nechala doopravdy jít? Byla by jsi šťastnější? Kdo by vyhrál boj o tvé srdce, o tvůj cit, o krásná slova co zahřejí na duši?

Vzpomínám na dny kdy jsme ještě byly mladší a snad i více naivní. Kdy jsme si říkaly jak naše láska je navždy a jak bude vypadat naše společná budoucnost.

Navždy tvá. Navždy má. Bylo to opravdu tak moc naivní? Nebo jsme na to jen zapomněly?

Kdo ví...