Jen pár slov a z křehké dívky zrůda s mordou plnou ostrých zubů. Takový je to pocit. Jen jedna chvíle a změní se toho tolik. Stále tam někde uvnitř je, ta samá dívenka, avšak tu již nikdo nehledá. V temnotě a přítmí jeskyně, prochází se z místa na místo, lepená duše v kleci svých myšlenek.
Třesu se zimou, prosím ještě o chvíli času, nechci znova proměnit se v onu zrůdu. Je pozdě. Slova jsou vyřčena. Hřbet se prodlužuje, hrudník sílí, končetiny zvětšují a z dívky zrůda jest. Cením zuby, vrčím, jako šelma obcházím sebe sama. Má zrůda obchází mou dívenku. Je to boj proti sobě. Rozpolcení duše mě samé. Vrhám se na sebe, rvu kusy těla, odhazuji končetiny, zabíjím sama sebe. Jsem jen zrůda. Zrůda. Zrůda.
A pak zde stojí ona a v rukou třímá zbraň, kdesi uvnitř, tam kde jsem snad ještě člověk, prosím očima aby mne zabila. Jen jeden pohled plný citů, poslední němé vyřčení mé duše. Prosím o smrt její rukou. A i přes to, že není schopna zabít to co jednou milovala tasí zbraň. Má zrůda, já, rozbíhám se proti ní, masivní končetiny dopadají na zem pokrytou sněhem, hluboké vrčení, morda plná slin, děsivý výjev. To jsem já. Vyskakuji, chci zabít to co jsem jednou milovala, poslední pohled. Výstřel. Kulka tne mou hlavu. Mrtvé tělo dopadá na sněhovou přikrývku. Sníh vsakuje mou krev, barví se do ruda. A ona sedí u mne, brečí a hladí mou zvířecí hlavu. Je dokonáno. Jsem volná. Je volná i ona.
ČTEŠ
Výplody zvrácených myšlenek
PoetryOtevíráme pandořinu skříňku a doufáme v zázrak... Každý máme takovou tu chvilku... Možná někdo má takový život. Za cover k oslavě 1k čtenářů děkuji talentované @Stories_by_Lucy
