A jako vždy... vše je jen jedno, je to fuk a hlavně nepodstatné. Nezáleží co udělám. Co řeknu. Co napíšu. Je to prostě zbytečné. Vím, že je to zbytečné. Dokáži říct i napsat, že tě miluji, ale bojím se jakoby... jakoby ti to občas bylo i fuk. Možná, že jsi prostě moc smutná na to aby jsi dokázala vnímat to, že ke mne něco cítíš.
Pro mne to ale taky není lehké, víš? Občas... občas potřebuji podržet... ale nikdy si o to neřeknu, však mne znáš. Bojím se toho, že budu otravovat. Přičemž bych ale tak moc chtěla aby jsi to jednou viděla sama. Chci toho stále moc... Vím... chci toho tolik... Omlouvám se ti. Za vše.
A proč to píši tady? Prostě nejsem dost silná na to ti to říct tváří v tvář, nebo ti to i jen napsat.
Miluji Tě... a noc bez těchto slov není nocí....
ČTEŠ
Výplody zvrácených myšlenek
PoetryOtevíráme pandořinu skříňku a doufáme v zázrak... Každý máme takovou tu chvilku... Možná někdo má takový život. Za cover k oslavě 1k čtenářů děkuji talentované @Stories_by_Lucy
