Můj milý příteli,
je tak těžké cokoliv ti nadále říct. Jsou to stále ta samá slova. Jsou to stále ty samé pocity. Je to stále to samé dokola. Stále stejný příběh co se opakuje. Nenávidím se za to, že jsem jen problém, že jsem jen zrůda. Každý den co se znova probudím, co se znova nadechnu, každou milisekundu mého života si jen přeji zemřít. Každý den. Je to únavný boj, který je předem prohraný. Je únavné se stále snažit. Každý den. Znova a znova doufat, padat na hubu a snažit se od začátku. Není tomu konce. A já nevím už jak dál. Nemůžu se hnout z místa. Nemůžu najít už východisko. A každý den se sebevražda posouvá na mém seznamu jako to nejlepší řešení. Už je pozdě příteli. Je pozdě na to něco měnit, snažit se, bojovat. Doufám, že jednou až někdo bude číst tyto řádky, že si na mě někdo z mých přátel vzpomene na to kým jsem byla ještě před tím, než jsem ze svého života udělala jen spleť lží, podvodů a bolesti. Doufám, že až někdo si na mě někdy vzpomene, že mu ještě naposled vykouzlím úsměv na tváři. Snad alespoň jednou ještě přinesu někomu alespoň špetku radosti. A snad i má smrt některým vykouzlí úsměv na tváři, že se konečně zbaví svého problému. Je mi to líto. Je mi líto, že jsem. Že stále jsem. Je mi to líto.
ČTEŠ
Výplody zvrácených myšlenek
PoesíaOtevíráme pandořinu skříňku a doufáme v zázrak... Každý máme takovou tu chvilku... Možná někdo má takový život. Za cover k oslavě 1k čtenářů děkuji talentované @Stories_by_Lucy
