Vždy jsem se ptala "A kdo jiný nežli já?". Ale dnes? Dnes jen s opovržením v hlase mohu prohlásit "Kdokoliv." Ne dost dobrá, ne dost dostačující. Vždy jsem si říkala, že přeci alespoň na něco stačím. Omyl. Nestačím. Selhávám jako dcera, kamarádka, přítelkyně. Jeden velký omyl. Looser na celé čáře. A vždy je jen otázkou času než si toho někdo všimne, než si ten dotyčný uvědomí moji chybu, to že jsem vadné zboží konzumní společnosti. Připadám si jako maso mezi vegetariány. Čumí na tebe s opovržením a nechutí. Možná by tě ale zkusili. Jen olíznout. Ochutnat. Třeba to neni tak zlé. Jen si pohrát. A pak dělat jakože nic. "Já a maso? Pfh! Proboha za co mne máš?!" Jo. Jeden obrovskej biftek v ráji vegetariánů kde pobíhají mrkve a drží se za ruku s okurkami. Nebo jsem něco lepšího nežli flákota. Třeba jsem Herák. Můj princ Heroin. On je mnou a já jím. A lidi mě chtějí zkusit. Ne že ne. Ale mají strach. Co na to jen řeknou ostatní? To by byl skandál. Jo. Přesně to samé říkají když by se někdo měl zahodit se mnou. Cítí se špinaví. Bojím se na ně jen pohlédnout abych jim tu ulízanou lež náhodou nepočernila. Třeba by se mohli nakazit. A vidět pravdu. Tak si vezmu svý bílý kvádro a hraju tu jejich hru na hodnou holčičku. Ano slibuji, že zapadnu do společnosti, ano přestanu se s ním stýkat, ano budu hodná. Slibuješ? Slibuji. Super. Šup s tebou do celi, připotáme si tě na lůžko na celou noc. Nechceme se dívat na to až si budeš blít do krku, nepřežiješ do rána? Nevadí. O kus masa míň.
ČTEŠ
Výplody zvrácených myšlenek
PoetryOtevíráme pandořinu skříňku a doufáme v zázrak... Každý máme takovou tu chvilku... Možná někdo má takový život. Za cover k oslavě 1k čtenářů děkuji talentované @Stories_by_Lucy
