Výplody zvrácených myšlenek

I. Vzpomínka mrtvé noci "Já nelhala!"

Ani nevím kolikrát jsem dostala ten samý pošetilý nápad. Stokrát? Tisíckrát? Milionkrát?! Vždy to byl ale jen nápad...

Chtěla jsem se jen pořezat tak moc, že by to viděl každý. Hned na první pohled by to každý uviděl a vyděsil by se. Rodiče by dětem zakrývali oči a sami nevinně se soucitem?, opovržením spíše, odvraceli své pohledy...

Byla bych všech temná myšlenka, byla bych někdo kdo by ukázal bolest každého. Nikdy jsem to nechtěla udělat jen pro svoji pozornost, aby si lidé všimli a začali mne litovat. Ne. To nikdy. Nenáviděla jsem lítost. Vždy to bylo jen "Lituji..." ale nic z toho. Lítost nezměnila jizvy na těle, nezměnila rány na duši. Nikdy. Chtěla jsem to udělat jen proto aby se na mne mohli podívat a aby jim konečně došlo to co mělo dávno. A také by si konečně v ten moment uvědomili to podstatné. Už je pozdě. Je pozdě něco zachraňovat a je pozdě litovat. Kde jsme byli když jsme tomu mohli zabránit? BUM! Nikde. Protože jsme jen říkali to samé dokola "To bude dobré, to nic není. Vymýšlíš si! To nemůžeš cítit! Ty NEVÍŠ co je život a bolest! Jsi jen dítě co ještě nic nezažilo! Jak jen můžeš srovnávat naši bolest?!" tohle vše by jim prolétlo hlavou a třeba by v ten moment pochopili, že oni byli bláhoví. Že byli slepí.

Pamatuji si na moment kdy jsem se chtěla zabít poprvé. Kdy jsem chtěla jen zbaběle utéct z tohoto světa, protože se mi zdál "nefér"a příliš "těžký". Možná si teď pomyslíte, že jsem jedna z těch holek co se chtěly zabít protože nedostaly nový telefon, nebo si... co já vím? Zlomily nehet? Je to důvod proč se zabít? Dobře... to asi trochu přeháním. Ale ne. Bylo to jen... psychické vypětí. Jen moment kdy jsem už nedokázala dál snést pocit toho, že žiji. Vždy jsem doufala jen a pouze v jedno...

Že mi uvěří, že jsem nelhala.