Výplody zvrácených myšlenek

Každý Jednou Umře

Nejhorší zjištění je, že možná je už pozdě na všechno. Náhle všechno je už zničeno, nedá se nic vrátit zpátky, zůstávám sám, se svými myšlenkami. Posral jsem to.

Víš proč jsem udělal to co jsem udělal? Víš co se stalo ten večer? Pochybuji. Asi jsem ti to chtěl říct osobně, ale jak jsem psal, je na vše už moc pozdě.

Byla jsem v práci až do deseti večera a vlastně co si pamatuji tak jsem celý den řešila jen jednu věc. A to, že mě políbila holka jedné kamarádky. Bez toho aniž bych to chtěla. I přes to, že jsem jí psala zprávy jaké jsem psala, myslela jsem to z legrace nebo možná i vzteku, že někdo jiný mi dává zase pozornost. Nejhorší je, že jen díky tomuto se posraly dva vztahy. Když už byl pomalu konec šichty, tak mi přišly docela hnusné až výhružné zprávy od mé ex. Byla naprosto namrdaná a já měla jít za ní. Koupila jsem za poslední peníze flašku tvrdého a šla jsem domů.
Tady se asi všechno posralo ještě víc. Krom výčitek a toho jaká jsem děvka a kurva padlo dalších pár slov co mě jen více zničila. Popadla jsem kuchyňský nůž a pod vlivem se vydala ven. Poslední co jsem jen slyšela od mé ex bylo "Však si jdi. Utikej. Jako vždy. A udělej nám laskavost, zabij se, když tím tak furt vyhrožuješ." A já... já šla. Zavolala jsem jedné známé, která měla sto chutí ihned za mnou dojet kdyby nepila a nemusela hlídat děti. Ten večer jsem věděla prostě jen jediné. Že umřu. Vylezla jsem na most a shlédla dolů. Čekala jsem na vlak. Napsala jsem pár lidem u kterých jsem si myslela, že by bylo super se s nimi rozloučit. Nikdo se neozval. Nikdo. Nakonec jsem zavolala mamce, chtěla jsem naposledy slyšet její hlas. Byla jsem jen jako malé dítě. Její slova útěchy se mi zabodávala do srdce. Tak hrozně bolelo vědět, že jí zde nechám.
Jenže jak tomu bývá nakonec mě přemluvila kamarádka ať dojdu zpět domů. Asi je to trochu chaotické, ale ten večer jsme tam byly 4. Já, má ex, kamarádka a její ex, která po mě vyjela. Když jsem došla domů, zjistila jsem že má ex spí. Mluvila jsem tedy jen s onou kamarádkou. Mluvily jsme dlouho. Dokud se nerozrazily dveře a v nich nestála naprosto sťatá ex. "Děvky! Děvky! Jste jen děvky!" a to bylo vše co nám řekla než se svalila na gauč. Snažila jsem se i přes to o ní postarat, být tu pro ní, ale dělala to až příliš těžké. "Nesahej na mě ty děvko. Stěhuju se. Zítra. Nechci s tebou být už ani den. Vezmu si sebou všechny kočky, takové špíně jako jsi ty je nenechám." doháněla mne její slova k breku, musela jsem se napít. "Však se jen napij ty kurvo. Nevím proč ses vrátila. Proč ses teda nezabila. Vždyť to by bylo pro tebe to nejlehčí, jako vždy jen utéct." sebrala se a odešla s kamarádkou a její ex do vedlejší místnosti. Zůstala jsem sama. Hlavou mi přešla miliarda myšlenek. V pozadí někde hrála hudba a já jen seděla. A v ten moment, kdy jsem znovu slyšela její křik ať udělám všem radost a zabiju se, jsem se rozhodla. Popadla jsem co nejvíce prášků co jsem našla, vzala poslední zbytek coly a šla si lehnout do vany. Zamkla jsem dveře a poctivě dostala snad z deseti plat prášky.
Co se dělo pak je stále celkem v jakési mlze. Pamatuji si jen jak jsem si nejdříve připadala hrozně sjetá, v pohodě, jenže pak začaly menší halucinace a nakonec jsem nemohla pořádně ani dýchat. Pamatuji si, že se o mě všechny nějak staraly a pak jen tmu. Druhý den jsem prakticky skoro celý prospala. Vzbudila jsem se jen občas když halucinace byly až příliš silné a šílené.
A teď skoro po týdnu jsem stále doma. Jsem na dně. Zase jsem se nedokázala ani zabít, jediné co je, je to, že jsem si zničila žaludek a další orgány, takže jídlo je pro mě naprosto příšerné, stačí sníst jen málo a mám hrozné křeče, stačí sníst o trochu víc a musí vše ven. Přemýšlím nad tím jestli toto bude můj konec. Neříkám. Trochu zhubnout mi zase neuškodí. Ale vím jaké to je na hlad umírat.

Takže. Tak to je. Neměla jsem možnost ti to napsat bez toho aniž bych se rozbrečela nebo vlastně cokoliv. Je asi lehčí ti to napsat takto, kde si to mohou přečíst i ostatní, ať se mohou pobavit nad mým mizerným životem a možná jen chci před smrtí ještě trochu očistit své jméno, abych neodešla z tohodle světa jen jako ta troska a děvka.
Občas přemýšlím jestli někomu budu pak chybět. Nebo jak to bude vypadat. Ten svět beze mě. Doufám, že konečně lépe jak se mnou.
Ani nevím proč se dál snažím, dal bojuji, píši své pocity, když už teď vím, že je to prohraný boj. Chci si snad ještě posledních pár dnů života užít, dokud to jde, co nejvíce i přes to, že to mezi čtyřmi stěnami moc nejde.
Je mi to líto.