Bylo to jako stát uprostřed prázdné místnosti, uprostřed té kde ještě před pár lety byl dětský pokojíček. Tam kde byl smích a radost, krásné sny a nová dobrodružství. Tam kde všechno začínalo, tam kam se neměl dostat ten zlý svět. A teď jen stojím uprostřed tohoto prázdného pokoje, stěny jsou pokryté pavučinami, zašlé tapety, které se sloupávají ze stěn, kdysi usměvaví jednorožci mají místo očí křížky a obličeje protáhlé smutkem. Dívám se na tu spoušť, oknem vniká dovnitř jen pár paprsků slunce, prosvětlují dřevěnou podlahu, mírný větřík si pohrává s mými vlasy, které v průběhu let zešedly, zestárly tak jako já. Pohledem zabloudím ke stropu, tak jako vždy, jen já mohu pozorovat stropy místností. Kdysi překrásné souhvězdí z nalepovacích hvězd už jen smutně hledí na mne. Jak jen někdo mohl toto dopustit mému pokoji? Jedna jediná slza stéká po mé vrásčité tváři. Pohlédnu před sebe a vidím tam stát malou dívenku zády ke mě, má na sobě pouze bílo růžové šaty a slaměný klobouček, vidím jak se snaží roztřesenými prsty přilepit hlavu jednorožce zpátky k jeho tělu na stěně. Je mi jí až líto. Tohle si přeci nezasloužila vidět, její dětský sen měl zůstat neposkvrněný. Když se pomalu otočí dokážu v ní rozpoznat něco co jsem už dávno neviděla, sebe. Slzy jí stékají po tváři proudem, jak jí naprosto rozumím... Přichází ke mě, pomalými ustrašenými kroky. Nemusíš se bát maličká, už tehdy jsi nebyla nevinná, já ti neublížím. Podává mi ruku, skláním se k ní a objímám jí. Cítím jak mi po tvářích stékají slzy, bez přestání, cítím jejich slanou pachuť a bolest na srdci, cítím vše.
Otevírám oči, sedím na zemi a objímám si rukama kolena, tisknu své tělo do malé kuličky, nechávám vše plynout. Myšlenky, emoce, slzy. Ještě stále nejsem stařena, ještě stále mám život. Ještě stále mám i já naději.
ČTEŠ
Výplody zvrácených myšlenek
PoesiaOtevíráme pandořinu skříňku a doufáme v zázrak... Každý máme takovou tu chvilku... Možná někdo má takový život. Za cover k oslavě 1k čtenářů děkuji talentované @Stories_by_Lucy
