Dokázala bych vytvořit řeku díky slzám a spálit Zemi díky hněvu. Dokázala bych rozdrtit skály ale nepohnout ani s květinou. Jsem plná opaků. Dokázala bych křičet a zároveň mlčet jen aby vyzněla má slova. Naplnila bych pohár vínem a podala ti jej doufajíc, že dřív než se vůbec střetne s tvými ústy vyhasne jako nejstarší řeka co protékala slunnou pouští. Jenže ty zde nejsi. A tak pozvedám kalich plný hořkosti co je stejně mazlavá jako temnota a usrkávám mohutným douškem bolest. Řeže mé tělo na malé kousky, cítím jak krvácím a mou krví plní se ústa prolhaných, ústa těch co vždy stáli za našimi zády a pomlouvali každý moment našeho žití. Proklínám je ve smrtelné agonii a s pohledem upřeným ke hvězdám nechávám na své tělo snášet bílé květy co oznamují jak pozdě je. Zavírám oči a přeji se probudit se znova, aby mi ten někdo nahoře či snad dole dal novou šanci a já mohla spatřit jiskru ve tvých očích, šeptám tvé jméno a cítím jak dochází mi poslední dech. Vše ve mě křičí abych si jej šetřila alespoň na chvíli, na malý okamžik plný bujarého života, ale neposlechnu. Naposledy vyřknu tvé jméno než pohltí mne tma a já se propadnu zpět před další lháře.
ČTEŠ
Výplody zvrácených myšlenek
PoetryOtevíráme pandořinu skříňku a doufáme v zázrak... Každý máme takovou tu chvilku... Možná někdo má takový život. Za cover k oslavě 1k čtenářů děkuji talentované @Stories_by_Lucy
