Bylo by lepší ztratit se v nekonečnou chvíli, než jen němě stát nad útesem a ve snaze porozumět světu, rozhodovat se zda skočit či usmát se a odejít. Že zmatek mou duší panuje není nic nové, ale mou klidnou hladinu rozčeřila zvláštní věc. Žiji a zároveň umírám a je to jako tehdy. Jako před lety. Jako tehdy když jsem byla malá a naivní, plná očekávání ze života a poté tak zklamaná díky bolesti, které mi dalo štěstí.
Bylo by lepší ztratit se v nekonečnou chvíli, než lapat po dechu v hloubi moře kde je tma a kde nelze vyplavat zpět na povrch.
A tak nechala mne stát na útesu, kde ještě před chvílí zněla má slova "Běž a já skočím! Propadnu se do hlubin a ztratím se v nicotě." Jeden krok, za ním další a já vstříc jdu té nepoznané hlubině. Strach mne opustil, zůstal ve mne žal a tak kráčím směle dál. Stojím tak blízko a naposled bláhově se otočím, vidím tvůj stín a tak bez rozmyslu skočím. Studená voda mé tělo poutá, je to mé poslední vězení a já byla tak hloupá, že myslela jsem na to jak mne zachrání. Že svou ruku vztáhne k mé bledé tváři a tak jako kdysi s úsměvem, mne nazve bláznem a já v slzách skončím v její náruči. Však to byla jen naivná přání a místo ní, voda, ta omamná paní, drží mne a svírá, dechu mi brání a já hloupá si myslela že opět se vzbudím za svítání. A místo toho tonu ve vodě zmařených cílů, v tolika životech a nadějích a část mne se zde strácí, tak jakoby tu vždy patřila a ke své podstatě se vrací.
Plavé vlasy a oči bez jiskry, modrá ústa a sněhová tvář, tak naposled si mne svět pamatuje než zbyla po mne jen mihotavá zář.
ČTEŠ
Výplody zvrácených myšlenek
PoetryOtevíráme pandořinu skříňku a doufáme v zázrak... Každý máme takovou tu chvilku... Možná někdo má takový život. Za cover k oslavě 1k čtenářů děkuji talentované @Stories_by_Lucy
