Slzy v očích, potlačované vzlyky. Kam zmizely ty dny? Kam poděly se ty naivní přání. Dospěli jsme v trosky, odsouzení společností. Jizvy na rukou, na celém těle. Třesu se bolestí, prosím, marně. Je to zbytečný. Oči podlité krví, falešný úsměv a lži. Tak to chtějí, tak to všichni mají rádi. Zabíjím se. Zabíjíme. Budoucnost v prach. A tak moc chci to zpět. Tak moc chci zpět naivní sny a hezké chvíle. Chlad. Oči bez jiskry. A to zjištění mne děsí. Alkohol v krvi, cigáro v koutku úst, tak umírají děti. Děti v nás. A občas slyšíme jejich nářky a prosby, ať opět v sněhu dovádíme a smějeme se, jenže naše dospělé a zničené schránky ví jak by to společnost odsoudila. A pak se v nás něco zlomí, alkohol vezme do rukou svou moc a my opět jako děti užíváme si života plnými doušky. Ráno přichází probuzení, tepání v hlavě a nevolnost. Cena za malou vzpomínku na život. Vracíme se zpět do temnoty, zalézáme do svých děr a pomalu umíráme, děti v nás co nejvíce potlačujeme, umlčujeme.
ČTEŠ
Výplody zvrácených myšlenek
PoetryOtevíráme pandořinu skříňku a doufáme v zázrak... Každý máme takovou tu chvilku... Možná někdo má takový život. Za cover k oslavě 1k čtenářů děkuji talentované @Stories_by_Lucy
