Výplody zvrácených myšlenek

Šípková Růženka

Sedím tady,
Mírně pod vlivem, mírně zhulená.
Neznám přátele, neznám svět, život, nic.
Jediné co znám je bolest.
Každý moment stejný, méně či více v háji, více a více v tom samém stavu. Svět se točí a já necítím. Nemiluji. Nežiji. Jediný pocit uvnitř mě je vztek. Nedokážu se vyrovnat se svým životem a emocemi, snažím se je přepít, přehulit, zničit a zabít v sobě. Ty se nikdy nic nezdozvíš neb už teď jsem mrtvá. Úsměv. Úsměv za něj schovám vše. Celý svět a život, celý vesmír a mě. Schovej se uvnitř života a prohlédni na druhou stranu, snaž se prohlédnout za stěny těch starších. Kdo ví... Tak pověz, kolik je světů. Přesně tak. Ta samá otázka i po letech. Přesně tak. Zase já. Snad nezdá se jen mě, že je to stále dokola, ti samí lidé, ty samé příběhy, ty samé osudy a příběhy. Tak ublížit bys mi chtěla, tak ubliž jako ještě nikdo před tím.

Ležím ve tvé náruči a marně se snažím vzpomenout si na den kdy jsem lehávala v posteli sama. Jsi opilá a já plně při vědomí a mám hlavu plnou myšlenek. Je toto opravdu láska? Jsem opravdu zamilovaná? Nedokáži se vyznat ve své hlavě, nedokáži s jistotou říci kdo jsem. Pevně mě držíš kolem pasu a já si připadám jako kdysi, připadá mi že někomu opět patřím. Cítím jak mi stékají slzy po tvářích, jak uvnitř mě se rve vše zase na kusy a to jen díky jedinému pomyšlení na to, že nikdy nebudeš má. Až přijde ráno, nebudeš si nic pamatovat, vše bude jen zastřené v mlze alkoholu, avšak já, já stále budu mít v srdci ránu po jiné dívce, kterou jsi ty teď otevřela.  Slíbila jsem si, že stejnou hloupost už neudělám, už se nikdy nezamiluji, už si nikdy nenechám ublížit a teď? Teď vrhám se po hlavě opět do té samé bolesti. Děsí mě pomyšlení na den kdy tvé srdce, co bije nyní pro jinou, bude láskou bít pro dívku, co je ti určena. Nejsem někdo kdo by mohl být milován, jsem jen dívka co zde bude po boku těch, co na pravou lásku čekají a do té doby potřebují přežít.

Vkládám do tvých rukou své srdce,je teď tvé, vím, že mi ublížíš, ale to nevadí, ráda jen pomohu ti žít. Někdo prostě nebyl stvořen pro lásku jako takovou, někdo nebyl prostě stvořen pro život jako takový... Někdo jako já prostě byl stvořen pro bolest a utrpení, ale zjišťuji, že ten čas před bolestí za to ještě stále stojí žít. Možná až opustíš mne i ty rozhodnu se odejít ze světa se vztyčenou hlavou a úsměvem na rtech. Přesně tak bych chtěla odejít. Hrdá, pyšná, beze strachu, smířená.

Nejděsivějším zjištěním v posledních dnech začíná pro mě být to, že nikdy doopravdy nebudu už milovaná, že možná jediný člověk co mě kdysi miloval je nenávratně pryč. Ale byla to opravdu láska? Přeci jen nakonec vyprchala tak jak jsme se bály. Mám strach. A možná toto jsou mé poslední dny nějakého štěstí. Bojím se až to pomine, až budu nucena říct sbohem, až budu muset odejít a nevracet se zpět. Vím, že to budu já kdo bude muset vzít do rukou svůj život a říct ona poslední slova, vím, že to budu já kdo si vyrve srdce z hrudi, kdo si ublíží. Do té doby si ještě chci užívat každý moment kdy se ti mohu podívat do očí, kdy tě mohu políbit a usmát se. Pomíjivé štěstí také štěstí, ne? Jsem jen blázen, jsem jen snílek, jsem ztracena uvnitř sebe, spoutaná šelma.

Přemýšlím zda by nebylo lehčí opět brát prášky, zda by nebylo lepší jen utišit své myšlenky a pocity. Zavřít svou mysl na místo kde nikdo není, kde není život ani smrt. Pamatuji si na první den, kdy jsem jen seděla na své posteli a málem udělala tu jednu chybu. Pamatuji si když jsem seděla a dívala se na to jak z rukou vytéká krev, jak stéká a mizí v povlečení, jak zbarvuje bílou na rudou. Pamatuji si jak jsem byla prázdná a jak jsem si slibovala, že toto bude naposledy co něco takového udělám, ale začínám zase mít to nutkání, udělat to znovu, jen cítit tu opojnou bolest, jen cítit to jediné co mě dokázalo přimět zastavit myšlenky. Nejhorší je, že ale vím, že bych tím ublížila i tobě a to je jediné co nechci, zase někomu ublížit tím, že ublížím sobě a nevím jak bych to před tebou skryla, protože vím, že tyto rány by byly hluboké jako ještě nikdy před tím neb rány uvnitř mě jsou ještě hlubší bez možnosti je zahojit nebo alespoň to se snažím si namluvit abych nemusela žít s vinou. Přála bych si to jen zastavit. Dát si pauzu od svých myšlenek. Tak moc bych jen ti toto chtěla vše říct když ptáš se co se mi honí hlavou avšak mohu? Mohu ti to říct bez toho aniž bych se bála co přijde poté? Tak mě polib, jen znovu a zastav mé démony.