Výplody zvrácených myšlenek

Prosím...

Toto je jen jedno malé vylití srdce. Nemusíte to vůbec číst. Neznáte mne. A nikdy nepoznáte. I ti nejbližší mne neznají. Nikdo neví jak mi je. Jak se cítím. Co se mi honí hlavou. A je to jen a jen moje chyba. Uzavřela jsem se. Ale víte vy co? Co by jste dělali vy? Jste zoufalí...tak moc, že chcete umřít ihned po ránu. Nechcete vstát, protože víte, že ihned padnete k zemi. Víte to. Nebo alespoň to něco ve vás křičí, že tomu tak je.

Obejmout.
Políbit.
Nepustit.
Milovat.
Neopustit.

Je to tak nemožné. Je to nemožné. Vše co chci je jen toto. Možná toho ale chci až moc. Až moc jsem si vysnila budoucnost. Až moc jsem se zabírala tím co chci. A ono mi nezbylo nic. Vyhlídky na krásnou budoucnost se rozplynuly lusknutím prstů.
Ano. Věřím v to stále. Ale dnes. Teď. Je to spíše jen jakási pohádka. Nic víc. Jen pohádka se šťastným koncem. Ale my nežijeme v pohádce. Toto je život. Krutý. Nelítostný. Něco co vás každý den pomalu opouští a to jen proto aby to ublížilo těm, které milujete. Není to fér. Život není fér a ani nikdy nebyl. Občas si už jen zasloužíme trpět. A tak vše kolem nás upadá. Je to vždy pouze proto aby jste věděli, že život je jen jedna velká mrcha co zbaběle jednou uteče aby zničila vaše milované.
Nikdo nemá vyměřený čas kdy umřít. Lidé kolem vás mají pouze čas do kdy si vás smí užívat. Ti kolem mají čas na štěstí. A vy pak umřete jen proto aby se jim život pomstil. Za co? Kdo ví. Tipuji že je to ale osud. Jsme tu jen proto abychom trpěli. Nesvádějte to na Boha a Satana. Na Evu...Ale na sebe. Váš život tu je jen proto aby vás zničil a spolu s vámi i ty kolem. O nic jiného nejde. Jen jedna velká odplata. Jen pomsta pro vyšší účel.

Život jsou jen muka a to hezké kolem je jen med kolem huby aby vás zde udržel co nejdéle. Do toho správného momentu.
Nezměníte to. Můžete se zabít. Ale i to je předem dáno.

Protože pokud se zabijete... někdo vás najde. Najde vaši mrtvolu ležet za dveřmi. Uvidí vaše modré rty. Bledé oči. To něco co je bude pronásledovat do konce jeho života.

Ten pohled na ní nikdy nezapomenu. Vidím to dodnes. Můj otec k ní šel. Hmatal pulz. Ale ona byla mrtvá. Viděla jsem jí. Nechci si jí pamatovat jako tělo. S modrými rty.
Bledými oči.
Se šnůrou kolem krku.
Má matka křičela a brečela. A mne to nejdříve nedošlo. Myslela jsem, že je to žert. Vtip. Že vlastně ona žije. Ale vtip to nebyl. A já jen brečela a říkala jak je to nefér. Že mi dala slib. A i přes to.

A poté ten pohřeb.
Rodina...
Ti kteří na ni nemysleli! Ti co si jemně chtěli odlehčit svojí mysl. Ti tam přišli.
Ale upřímně?
Já a její dvě ze tří dcer jsme byly jediné kdo jí opravdu miloval.
A upřímněji?
Já byla ta co jí ztratila nejvíce.
Já byla ta co za ní chodila pokaždé když jsem byla na dně.
A to
To
Je pryč.

CHYBÍŠ MI.
POTŘEBUJI TĚ.
TY BY JSI VĚDĚLA CO DĚLAT...JAK MI POMOCI...
PROSÍM...