Jednou bych chtěl stát na straně toho kdo to neposere, na straně toho, kdo by byl bez viny. Jenže to jsem už já. Vždy si vše poseru. Vždy. A tak teď ležím sám v chladné posteli a poslouchám jak neodbytný vítr se dobývá skrz okenice. Nevím jak zas budu schopný vstát, jak budu schopný žít. Tentokrát je ta bolest ještě větší nežli posledně. Rve mě to na kusy, nemohu dýchat, žaludek dělá přemety, vše na mě křičí "Je to jen tvá vína! Jenom tvoje vína!" Držím se za hlavu, chci ty hlasy umlčet, ale mají pravdu. Vše je má vina. Vše jsem posral jenom já. Nesnáším se. Nesnáším, že každé své štěstí zahodím. Chtěl bych vrátit čas, chtěl bych jen usnout v jejím objetí. Kdybych věděl, že včera to bylo naposled, tiskl bych své tělo víc na to její, držel bych se zuby nehty, neodešel do práce, jen abych na posledních pár chvil cítil ještě její přítomnost, teplo jejího těla, vůni pro ni tak typickou. Dal bych vše za její úsměv, dal bych vše za její polibek. Při pomyšlení na to co jsem ztratil se mi podlamují kolena, nemohu usnout a ty pitomé slzy ne a ne přestat! Bože proč! Proč vždy já! Proč má ničemná existence vše zahubí... Přál bych si jen jednu šanci. Poslední. Abych aspoň jednou mohl ještě být živým. Přál bych si poslední šanci. Čistý štít. Zalepit rány v srdci.
Posledni objetí mě do teď svírá. Přál bych si vrátit čas. Aspoň jednou ještě moct být tím, kým jsem vždy chtěl být. Mrzí mne to. A žádná slova, nic na tomto světě nemůže odčinit to co jsem udělal, avšak i přes to doufám, přeji si, bláhově se modlím. A pokud to nevyjde...přál bych si, aby byla ona šťastná.
ČTEŠ
Výplody zvrácených myšlenek
PoezieOtevíráme pandořinu skříňku a doufáme v zázrak... Každý máme takovou tu chvilku... Možná někdo má takový život. Za cover k oslavě 1k čtenářů děkuji talentované @Stories_by_Lucy
