Výplody zvrácených myšlenek

Pád

Možná že velká očekávání doprovází až příliš velká zklamání. Nenávidím veškerý zmatek v mém životě, ale upřímně řečeno začínám si na to zvykat.
Každý mi píše a přemlouvá mě ať jdu s nimi pít. A já mám jen nevyslovytelnou depresi. Ležím celý den v posteli a nedokážu ani vstát. Nedokážu se pořádně nadechnout. A jediné co bych si přála by byl někdo vedle mě. Ale tu, kterou bych si přála, nikdy u sebe nebudu mít. Nesnažím se nijak nad tím víc pozastavovat aby mě to nesežralo zaživa.

Velká očekávání doprovází velká zklamání.
Jako když si myslíme že s jedním člověkem budeme žít celý život.
Jako když máme pocit že někdo další nám nezlomí znovu srdce.
Jako když čekáme na polibek od někoho u koho víme, že se to nikdy nestane.
Občas mám v hlavě takový vztek na to že musím něco cítit k lidem kolem mě. Nebýt lásky a pocitů bylo by mi tak hrozně lépe.

A tak znovu ostříhám své vlasy, obléknu si pánské oblečení, nahodím ten tvrdý neoblomný výraz a jdu do baru. A piji. Bavím se. "Dobrý večer slečny, smím poprosit o tanec. Jmenuji se Max." a tak furt dokola. Tančím s každou. A pak některá z nich chce jen políbit a já nechci. Nechci aby mě líbal někdo jiný. V plném klubu hledám jen jeden jediný pohled co by patřil mě. Ale to se nestane. Musím ven. Kouřit. Pít. Pálit. Svět se houpe, nevnímám své pocity. Přebírá nademnou kontrolu nával drog a alkoholu. V ruce flaška a v druhé skleněnka. Přesně tak jsem dopadla. Jako každej druhej kluk z našeho města. Nula. Troska. A kolem jen falešný kurvy, co se tulí a mazlí, chtějí jen jedno... pití zdarma a zašukat si na záchodech. Musím utéct. A pak mi píšeš, dívám se na ty zprávy a nevím co si myslet. Zda chceš ať dojdu zpátky jen tak nebo je tam něco víc? Shit. A už zase moc přemýšlím, vytáhnu nejlepší úsměv lišky a v bratrském objetí kradu kamarádovi flašku, piju. Díky, bráško. Smějeme se. Jsme high, jsme low. Děláme blbosti a ten blbec mě donutí ti napsat takovou blbost. Smějeme se, hrozně moc, je to tak vtipný.

Vločky dopadají na mou tvář, poslední co si pamatuji před spánkem. A ráno ve své posteli, hlava se mi motá, svět je tmavej, černej, hnusnej. Čtu si zprávy na telefonu. A i tu pitomou co jsem napsala tobě. Raději jsi napsala že jsi zadaná. Trochu mě to sebere. Zapadnu do pokoje a zase jen pálím, nechci být v tomhle světě. A na důkaz toho budu pít a budu high dokud mé tělo nevypoví službu.

Díky, bráško. Nebýt tebe aspoň by mi zas někdo nelámal srdce.