Výplody zvrácených myšlenek

Věnováno První

Víte, tak nějak jsem si říkal že psát ještě dál nemá pro mne už smysl. Že nemá smysl stále dokola vylívat své emoce. Jenže dnes, po takové době, cítím ono nutkání zase rozběhnout prsty po klávesnici a alespoň na pár minut se s vámi podělit o pár mých myšlenek.
Uz je to příliš dlouho co se to stalo, ale i přes to, jsem se stále nedokázal nějak posunout dál. Je to hloupost upřímně. Nebo není snad hloupé i po dvou letech stále nad něčím přemýšlet a cítit ještě k tomu i bolest co to nese? Je to hloupé. Je to naprosto pitomé. A i přes to dnes tu sedím, píšu a cítím tu bolest.
A co že se jedná? O první lásku. O první zlomené srdce. O první dívku, která mi vrazila do srdce dýku a pak s ní ještě párkrát pootočila jen tak pro zábavu. Dobrá, pro zábavu ne, ale i tak to sakra bolelo. A víte co? Furt bolí. Posunuli jsme se v životě dál. Oba. Obě. Co na tom sejde. Prostě se naše životy posunuly naprosto jinými směry. A nebýt sociálních sítí nevíme o sobě snad ani to zdali žijeme. Stále si říkám jen jediné "Snad je šťastná. Snad se má dobře. Snad to všechno zlé je už lepší." Protože po tom všem stále chci jen jedno a to aby byla šťastná. Milovaná. Aby měla život, který chce. Ani vlastně nevím jak moc se změnilo to co kdysi chtěla se mnou za život. Doufám, ale že je stále ten stejný snílek jako byla.
Ještě dnes když si vzpomenu na její hlas, který pomalu v mých vzpomínkách slábne, musím se usmát. Nedokážu z hlavy dostat její úsměv, její oči, to jak je převrátila vždy při mém pitomém vtipu. Nedokážu zapomenout na stovky pih, které měla snad všude po těle. Nedokážu z hlavy dostat jak byla pro mne krásná. Jak byla dokonalá. V momentu kdy byla například myšlenkami daleko ode mne, zabořená v učení, já jí vždy pozoroval. Byl to ten nejhezčí pohled. Milion a jedna maličkost. Jednou jsem chtěl napsat knížku o ní. O tom všem co na ní miluji. Nikdy jsem neměl ale možnost. Už bylo pozdě.
Do dnes se nenávidím, že jsem neudělal víc. Že jsem se nepral, že jsem... Já nevím co! Co jsem mohl když si našla po tak krátké době přítele...přišel jsem si zbytečný. Odkopnutý. Použitý a zapomenutý. Až moc jsem se pak utápěl ve víru alkoholu, sebenenávisti a myšlenkách na sebevraždu, že jsem nějakým způsobem zapomněl na to se ještě prát o dívku na které mi tak sešlo.
Dnes už jen sedím na gauči a skoro o půlnoci píšu slova, která se k ní ani nedostanou. Snažím se nebrečet, nedat najevo to jak moc to bolí, snažím se jen dopsat pár posledních vět.
Není den kdy bych na ní nemyslel. Je to příšerné. Neboť mám pocit, že ona má mne už dávno jistým způsobem zapomněla. A pokud ne... Stejně se to nedozvím. Občas ještě stále mám představy o tom, že jednou, třeba za deset let, narazíme na sebe a zjistíme, že vlastně nakonec to spolu zvládneme. Že třeba jednou budu zase člověkem, který by byl pro ni dost dobrý. Takže závěrem...
Víš... Miluji tě. A to se nezměnilo ani po takové době. A někde uvnitř mě mám ještě stále malou naději i přes to, že jsem asi už blázen. Doufám jen v jedno, že každý den najdeš důvod proč tomuto světu ukázat tvůj úsměv a ty malé jiskřičky ve tvých hnědých očích.
Musel jsem toto už napsat. Dostat ze sebe.