Rafael a Já (CZ)

1. Lov

Stáhnul jsem si kapuci své oblíbené černé mikiny více do obličeje. Pro jistotu jsem si nasadil sluneční brýle. Pozvednul jsem hlavu a viděl, jak slunce znovu vykukuje zpoza velkého černého mraku. Opět jsem sklonil hlavu. Jeden z důvodů proč jsem miloval žít v Anglii, bylo nepříznivé počasí. Ale jeho proměnlivost mě někdy dováděla k šílenství.

 Potřeboval jsem se najíst. Co nejdříve. Naposledy to bylo před týdnem. Ani nevím, proč jsem si dopřával tak dlouhý půst. Možná jsem se nudil. A ano nudil jsem se a chtěl jsem zkusit, jakou mám výdrž. Bohužel to teď někdo odskáče, protože mám chuť zabíjet.

Vykročil jsem ze svého stínu na světlo. Slunce se sice činilo, ale už zapadalo. Vydal jsem se dlouhou ulicí lemující Hyde park směrem k mému oblíbenému klubu. Nešel jsem předními dveřmi, ale obešel jsem kamennou budovu až k zadnímu východu. Stál u něj velký svalnatý chlapík, kterého jsem znal moc dobře. Vazounovi oči bohužel, vždy když se objevím já, nabudou nepřítomný výraz, abych mohl nepozorovaně proniknout dovnitř. Ani by na něj moje přítomnost nemusela působit a dokázal, bych se dovnitř dostat stejně neviděn.

Podíval jsem se na hodiny, visící v chodbě. Ještě bylo brzy. Nikdo tu ještě není. Jen několik servírek, které se připravovaly na dlouhou noc. Tanečnice jistě brzy začnou proudit dovnitř. Mohl bych si dát předkrm, ale nechtěl jsem zabít některou ze servírek, byl by z toho problém a tohle místo se mi nechce opouštět. Radši si počkám na návštěvníky, ty co tu jsou poprvé a nikdo si je nepamatuje. Vešel jsem do tmavých prostorů klubu. Očima jsem přejel prázdný sál, bar táhnoucí se po celém obvodu, podium a taneční parket. Posadil jsem se do jednoho z boxu a splynul se stínem.

„Co tu děláš tak brzy?" uslyšel jsem zasyčení za sebou. Neotočil jsem se, věděl jsem o jeho přítomnosti, ještě dřív než jsem vstoupil do budovy. Johnnatan by se měl ovládat a nevysílat svoji auru jen tak pro nic za nic. I právě proměněný by poznal, že je tu s ním další upír. Pak se najednou objevil přede mnou. S rychlostí, kterou by normální člověk nepostřehl, se posadil naproti mně.

„Měl bys vědět, že je nebezpečné se takhle vystavovat." promluvil jsem sotva slyšitelným hlasem.

„To už jsem někde slyšel, ale jediný upír v okolí jsi ty. Nemám se čeho bát," nasadil úsměv. Stočil jsem k němu líně pohled. John byl bledý blonďák s modrýma očima. Byl to sice můj přítel, ale byl neuvěřitelně nevýrazný a dost naivní. Jak někdo mohl proměnit zrovna jeho? Nechápu to už několik let.

„Jak víš, že by ses mě neměl bát?" zašeptal jsem, že to spíš vyznělo jako zasyčení.

„No tak Rafaeli, znám tě už hodně dlouhou dobu a vděčím ti za svůj život," zazubil se na mě. Je tak starý a při tom se pořád chová jako dítě. Ještě k tomu se mi pověsil na krk. Měl bych mu říct, že to bylo jen z rozmaru. Což ostatně dělám často. Když se mi něco hodí a jenom když to pro mě znamená nějakou výhodu.

„Jednou mi dojde trpělivost a zabiju tě," zkonstatoval jsem. Ani to s ním nehnulo. Jeho aura se ještě umocnila a narážela do mě. Tiše jsem zavrčel, aby s tím okamžitě přestal.

„Připadáš mi nějak vyschlý a jsi nevrlý. Proto jsi tu dřív, pochutnáš si na nějaké z tanečnic?" měl jsem sto chutí, splnit svoje slova hned teď. Ví, jaká jsou moje pravidla stravování. Nikdy to není někdo, kdo je tu známý. Neodpověděl jsem mu. Díval jsem se po sále a čekal na první příchozí. Světla začala blikat k připravující se zvukové zkoušce. Neměl jsem potřebu pořád mluvit, většinou tohle obstarával John. Do sálu se smíchem a hlasitým hovorem vstoupily tanečnice a tanečníci. Slyšel jsem každé jejich slovo, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Všichni se shromáždili u pódia. Přišla k nim jejich vedoucí madam M-Rose a dávala jim pokyny. Po nějaké době je propustila a oni se šli připravovat na show. Poté se Madam otočila k hlavnímu vchodu do klubu. Ležérně jsem otočil hlavu tím samým směrem a dokonale ztuhnul.