RED - CZ

RED - 67. díl

Z POHLEDU ROSEMARY

Zmateně vracím mobil do kapsy. Mohla mi psát Donna? Vážně by mi něco takového napsala? Odkud by vůbec měla mé číslo? Promnu si obličej. Nechci nad tím přemýšlet, bylo by to k ničemu. Zadívám se před sebe a dívám se, jak vítr vytváří vlny na oceánu. Je tu málo lidí a ten klid je uklidňující.

Ozve se odkašlání a já pohlédnu na Iana, který postává u mě. Ani jsem nezaznamenala, že přestal telefonovat.

„Kdo ti volal?" zeptám se, abych se vyhla konverzaci o tom, co se stalo před pár minutami mezi námi.

„Táta. Jenom se ptal, kolik alkoholu budu chtít nakoupit na zítra." Ušklíbnu se a poposednu si na zídce, jelikož mě začíná bolet zadek.

„Rosemary, připadám si hloupě. Já-" Nastavím před něj ruku, abych mu dala najevo, že má mlčet.

„Nech to být, Iane. Jen už to prosím nedělej," i přes to, že jsem si nebyla jistá, co to ve mně vyvolalo, a ani mi to v celku nevadilo, už nechci, aby se to opakovalo. Nedokázala bych s ním mít něco víc, v mých očích bude vždycky jako kamarád a jako kluk, co se zcela upřímně nenávidí s mým ex, protože si zase začal s jeho ex, nechci být ve stejné situaci.

„Vážně ještě truchlíš nad Stylesem? Myslel jsem si, že když jsme mu zničili to auto, tak ses z toho dostala. Neříkej mi, že ho pořád miluješ, ani si ho neznala, Mary." Pozvednu na něj obočí a trochu se zamračím.

„Jestli jsem ho znala? Jestli ho pořád miluju? Na to se mě ptáš? Znala jsem ho, jako ty neznáš nikoho na tomhle světě. Otevřel se mi jako nikomu, tak mi tu netvrď, že jsem ho neznala! A jestli ho ještě miluju?! Byl to jediný kluk, kterého jsem kdy milovala. To nezmizí lusknutím prstu," rozčílím se na něj a on na mě zírá s jemně otevřenou pusou. Zakroutím hlavou a odvrátím od něj pohled. Na takové konverzace nemám náladu ani čas. 

„Říkáš, že jsi ho znala, ale při tom ti celou dobu lhal. Pěkně ses v něm spletla, takže jsi ho vůbec neznala." O co mu sakra jde?

„Fajn, víš co? Vyhrál jsi. Nebudu se tady s tebou dohadovat. Připadám si, jako bych mluvila do kamene, Iane. Už se mě nikdy nezeptej, jestli Harryho stále miluju, buď tak laskav," jsem na něj naštvaná, ale snažím se to nedávat tolik najevo. Vím, že jsem se v Harrym spletla, i přes to, že jsem nějak tušila, jaký je, snažila jsem se mu věřit, že zklamal mou důvěru, je věc druhá, ale vím, že jsem ho i přes to znala natolik, abych si mohla troufnout říct, že není nikdo, kdo by ho znal víc. Nálada mi díky Ianovi právě klesla na bod mrazu.

„Vždycky to poseru. Nevím, proč ho vždycky musím vytáhnout. Omlouvám se. Já jen asi nikdy nepochopím, proč holka jako ty, musela projít rukama tomu grázlovi." A jsme zase u toho. Protočím oči a smutně si povzdechnu.

„Snažím se na něj zapomenout. Prostě to už nech bejt, jasný?" pokusím se o jemný úsměv, ale musím působit jako zkažený kyselý citrón. Ian se taky ušklíbne a já vím, že mu má slova udělala radost. Je to od něj děsně pošetilý, ale pomlčím o tom.

„Zítra se spolu opijem a zapomene na tuhle konverzaci a celkově na to, co se tu stalo, dobře?" Snaží se zažertovat. Zasměju se na malou chvíli.

„Asi bychom měli. Napíšu si seznam a každou věc, kterou budu chtít zapomenout, zapiju panákem," podám svůj nápad a v hlavě se mi vyrojí představa toho, jak ho realizuji. Možná toho budu později litovat, až budu mít kocovinu, ale aspoň na malou chvíli zapomenu na svá trápení. Ian se šklebí od ucha k uchu.

„To je přístup, panečku. Jdu do toho s tebou. Schválně, kdo bude mít delší seznam, Mary!" Zvedne hravě obočí a já se na něj už tolik nezlobím.