RED - CZ

RED - 57. díl

Jsem v koupelně a vyčkávám, až mi mamka přijme hovor. Doufám, že není nějak zaneprázdněná. Znám ji, až přiliš dobře.

„Zlato?" Úlevně se usměji, když se ozve její hlas.

„Mami, konečně si mi to vzala!" vyčtu jí ze srandy.

„Už jste dorazili?"

„Jo, bude to asi hodina, co jsme dorazili do bytu Harryho táty," povzdechnu si a hned na to pokračuji, aby si nemyslela, že se mám blbě „ale je to tu moc fajn. Akorát zima." Zavtipkuji.

„No jo, New York není LA. Tak se hodně oblíkej, ať se mi nevrátíš domů nemocná. - Platí, že přiletíš potom hned do Portlandu, že jo?" Ušklíbnu se.

„Jo, platí. Už se na tebe těším. Moc mi chybíš, mami." Cítím, že mám slzy na krajíčku a tak zrychleně zamrkám, abych je zahnala.

„Ty mě taky, zlatíčko, moc. Jak se má Harry?" Otočí náhle a já mám, co dělat, abych opět nepovzdechla a dala jí tím najevo, že mě něco trápí.

„Dobrý. Má se dobře, řekla bych." Usměju se, abych působila přesvědčivěji, ale uvědomím si, že mě nevidí, tudíž můj úsměv uvadá.

„Tak to ráda slyším. Ráda bych, aby přiletěl domů s tebou." Sakra.

„To asi nepůjde mami. Musí tady něco zařizovat, takže tu na nějakou dobu zůstává." Lžu jí tak napůl.

„Na jak dlouho dobu, zlato? Děje se něco?" Jak mohla poznat, že se něco děje? Zkousnu si ret.

„Ne, neděje. – Jak se má ten tvůj José?" Upřímně jsem zapomněla, jak se jmenuje mamky nový přítel a ani mě to nějak netrápí. Nepovažuji to za důležité.

„Už spolu nejsme. Užila jsem si s ním a to mi stačilo. Teď si užívám svobody a otáčím se za každou pěknou pánskou prdelkou." Koukám, že se vůbec nezměnila. Začnu se smát.

„Mami! Jsi příšerná, bože můj." Směju se.

„No co? Pořád jsem kost, tak proč toho nevyužít, že?" Má pravdu, ale i tak, jak můžu být její dcera? Jsme naprosto odlišné.

„Jak se má táta?" ptám se.

„Je pořád stejný. Vysedává u televize a sleduje sport. Moc mu chybíš, Mary." Povzdechnu si.

„On mě taky. - Budu končit, mami. Mám tě ráda. Pozdravuj tátu. Veselé Vánoce."

„Ty pozdravuj Harryho a jeho zazobaného otce. Veselé Vánoce, zlatíčko. Posílám pusu." Usměju se a típnu hovor. Tohle jsem potřebovala na zklidnění, slyšet mamky hlas. Cítím se líp, i když bych jí radši měla u sebe.

Vyjdu z koupelny a zjistím, že jsem na patře sama. Všimnu si svého kufru, který je položený u schodiště. Pan Styles si pospíšil. Zkřivým obličej, když začnu pomalu kráčet ze schodů, abych našla Harryho. Upřímně se mi mezi ně moc nechce. Snoubenka pana Stylese je milá, ale i to je někdy moc.

Zastavím se dole a slyším, jak Rebecca něco vypráví. Nejspíš mluví na Harryho, protože se jí nedostává žádné odpovědi. Dojdu do obýváku a pan Styles je pořád na stejném místě a dělá úplně to samé, až na ten rozdíl, že mu u ucha přibil mobil. Protáčím očima. Rebecca je v kuchyni a něco nejspíš peče. Harry něco hledá v ledničce, hrkne ve mně při představě, že by pomáhal Rebecce. Vyvrátí hned mou představu, když se na mě podívá s plechovkou vychlazené Coly v ruce. „Á Rosemary. Dělám perníčky, doufám, že si potom dáš, když Harry nechce." Zadívá se na Harryho vyčítavě a ten protáčí oči. „Ráda," odpovím jí, i když na ně nemám chuť. Věnuje mi úsměv a své gelové nehty nalakované na růžovo zaboří do těsta. „Co budete dělat?" ozve se hluboký hlas. Všichni se podíváme na pana Stylese. „Můžeš Rosemary vzít do Central Parku. David vás tam hodí." Předpokládám, že David je ten spruzelý řidič. Nápad pana Stylese se mi upřímně líbí. V New Yorku jsem ještě nikdy předtím nebyla a Central Park bych celkem ráda viděla. Zadívám se na Harryho, který nevypadá tak nadšeně jako já. Jeho pohled se střetne s tím mým. Myslím, že z mého výrazu mu došlo, že bych ráda šla. „Fajn." Vydechne a rozejde se ke mně. „Teple se oblečte!" přikáže nám Rebecca a mě její starost rozesměje. „Jistěže!" řekne Harry drze a Rebecce mizí úsměv z tváře.