RED - CZ

RED - 50. díl

Ujeli jsme několik desítek metrů a já mám neskutečné nutkání vystoupit. Všichni se tváří tak lhostejně a spokojeně, že to nejsou oni, kteří utíkají před policisty, a mají hlavu někde v oblacích. Jediná Ashley vypadá, že si dělá starosti, ale možná si spíš dělá starosti o mě. Dívá se na mě po každém metru, který ujedeme. Celkem mě to ještě víc znervózňuje. Zadívám se přes Joshe z okénka a rozhodnu se pro to, co jsem měla udělat už dávno. „Zastav!“ zakřičím na Masona, abych mu dala najevo, že to myslím vážně. „Co blázníš, ty vole?“ zamrmlá Courtney, které se podařilo během naší krátké cesty usnout. „Prosím,“ žadoním, když auto stále pokračuje v jízdě. „Je ti jasný, že jestli se tam vrátíš, tak jdeš na noc do chládku?“ varuje mě Mason. Protočím oči. „Aspoň budu mít dobrý pocit, že jsem se nevykašlala na Harryho,“ narážím tak na všechny tyhle hrdiny, ale myslím tím i sebe. Mason pouze pokrčí rameny a konečně to pitomé auto zastaví. „Zkus mu zavolat,“ promluví Ashley, ale Courtney se zatváří nesouhlasně. „Jsi normální? Co když se někde schovává a tím, že mu zavolá, riskuje to, že ho prozradí. Buď radši ticho. Ty a ty tvoje rady,“ protáčí oči a já na nic nečekám, vystupuju. „Nemá jít někdo s tebou? Nedojeli jsme daleko, ale i tak,“ najednou se chtějí vrátit, neuvěřitelný. „To je dobrý, ráda jsem vás poznala,“ rozloučím se a vydám se stejnou cestou, po které jsme jeli zase zpátky. Jsem ráda, že jsem se rozhodla vystoupit teď, protože odsud vidím hlavní vchod na pouť. Trochu mě vyděsí to, že jsou u něj tři policejní auta. Může to znamenat to, že Harryho stále nechytili, anebo taky ne. Kráčím svižným krokem. Nemám strach, ale tahle celá situace je jako z pitomého filmu, takže bych se nedivila, kdyby z těch lesů vyběhnul nějaký Yeti a chtěl mě sežrat. „Buď ticho, Rose,“ okřiknu samu sebe nahlas. Tyhle myšlenky mi vůbec nepomáhají. Rozhodnu se jít zpátky za pouť, kde jsme prolézali dírou v plotě, jelikož je tam Harryho auto. Budu se modlit, že ho nechal odemčený. Čím více se blížím, tím rychleji jdu. Slyším štěkot psů a nevím, co si o tom mám myslet. Trochu jsem nedomyslela to, že můžou nějací policajti čekat u Harryho auta. Jestli to tak bude, tak nemám žádnou šanci utéct nebo se schovat. Do čeho jsem nás to namočila? Promnu si vlasy a v žaludku mi zakručí. Chci být už doma. Myslím, že na Harryho slova, že mě o půlnoci přiveze domu, nejspíš nedojde, ale co, pokud vše proběhne v pohodě, tak se nic neděje. Hold, půjdu spát později. Zasměju se, ale spíš už ze zoufalství.

V dálce spatřím bílého forda a dost se mi uleví, když u něj nikdo nestojí, i přes to, že bych tam ráda viděla Harryho. Doběhnu těch pár metrů a hned zkouším, jestli je auto odemčené. Není. „Do háje!“ zanadávám a kopnu do přední pneumatiky auta. Co mám dělat? Nemám žádný plán. Porozhlédnu se kolem sebe. Vypadá to tu opuštěně. Celkem mě to děsí. Sednu si na bobek vedle auta. Začínám mít opravdu hlad a pociťuji, že je mi celkem už i zima. Tohle se nemělo stát. Měla to být zábava. Harryho spolužáci měli být fajn a ne parta idiotstkých podrazáků. Podívám se na mobil a zjišťuji, že se blíží půl dvanácté. Bojuji s myšlenkou mu zavolat, ale myslím, že by to nebyl dobrý nápad, když je tu takové ticho. Schovám si obličej do dlaní. Jsem vyčerpaná. „Rosemary, co tady kurva děláš?“ nadskočím, jak se leknu. Vyskočím na nohy a spatřím Harryho za plotem. „Harry!“ vyjíknu nadšením a on mi naznačí prstem, abych byla ticho. „Měla si jet s nima! Proč mě nikdy neposloucháš?“ Bože, má štěstí, že jsem tak ráda, že je v pořádku a bez pout na rukou, takže nehodlám argumentovat zpátky. Sleduji ho, jak prolézá dírou v plotu, která se mi zdá větší, než předtím. Napřímí se a přiblíží se ke mně. „Ani nevíš, jak nasranej na tebe jsem,“ zašeptá a promne pramen mých vlasů v rukou. „Tentokrát máš důvod,“ přiznám se. Uchechtne se. „Vždy mám kurva důvod,“ protočím oči. „Jak se ti povedlo utéct?“ zeptám se. „Trochu jsem je zmátl a schoval se na strom, kolem kterýo zkurveně chodili, ale nenapadlo je, se podívát nahoru. - Věděla si, že ty psi jsou taky totální idioti? Otřel jsem si šišku o svoje triko a hodil ji do keře. Už se od toho keře nehli,“ no to snad né. Zasměju se. „Nečekal jsem tě tady. Ani nevíš, jak kurva si zariskovala. Ještě před chvílí tady stáli fízlové,“ mračí se na mě. „Můžeme prosím už jet? Budu se cítit líp,“ požádám ho a on přikývne.