RED - CZ

RED - 77. díl

Z POHLEDU HARRYHO

Vyběhnu rychle zkurveně nekonečný schody a už buším na dveře bytu Rose. Nemohl jsem být víc kurva ubožejší, když jsem jí psal o krabice. Měl jsem tolik debilních možností, ale využil jsem toho, protože jí potřebuju vidět.
Dveře mi otvírá Jade a já se musím zatraceně zasmát.

"Tady máš ty krabice." Řekne a ukáže na pár krabic za ní. Začne je šoupat nohou před sebe. Mělo mi dojít, že Rose bude dělat zkurvenýho mrtvýho brouka.
"Díky. Je tu Rose?" zeptám se i tak. Jade kroutí hlavou a já protočím oči.
"To ti tak uvěřím, ty vole," mračím se na ni.
"Nechce tě vidět. A bude lepší, když si vezmeš ty krabice a odejdeš. Už si udělal dost škod." Zamračím se ještě víc.
"Nehraj si na ochranitelskou kámošku, když ty sama máš svých zkurvených starostí dost!" udělám krok vpřed a ona o něco víc přivře dveře. Ušklíbnu se.
"Rosemary není holka pro tebe a ty nejsi kluk pro ní. Smiř se s tím! Myslíš, že ti žeru ten tvůj dojemný příběh o tom, jak jí teď tak moc miluješ?! Blbost!" Přimhouřím na ni oči. Jestli cekne další blbost, bude litovat dne, kdy se narodila. Takový statečný nány, fakt žeru!
"Pusť mě kurva dovnitř!" zatlačím do dveří proti ní a ona tlačí proti mně. Musíme vypadat jako pošahaná banda pitomých veverek, co se přetahují o zkurvenej ořech.

"Jade!" Oba povolíme, když se ozve hlas Rosemary. Pocítím úlevu, když se mi potvrdí, že je vážně doma a jenom se schovávala u sebe v pokoji. Jade na mě protočí oči a zašeptá něco neslušnýho pro sebe na mojí adresu. Našpulím na ni rty a zůstanu nehybně stát. Jade zaleze do svýho pokoje a Rose se vydá ke mně. Cítím se kurva dobře v její přítomnosti, ale rve mi to srdce.
Přijde blíž a popadne dvě větší krabice.

"Ahoj," pozdravím ji, ale ani se na mě nepodívá. Chce se s krabicemi prorvat skrz dveře, ale jsou širší, tudíž se musí vrátit a projít bokem. Snažím se nezasmát.
Projde kolem mě a začne kráčet ze schodů. Zmateně pozvednu obočí. Povzdechnu si kvůli tichu, který zkurveně vytváří a sáhnu pro zbylý tři krabice. Jdu za ní.

Z POHLEDU ROSEMARY

"Bože!" vydechnu sama pro sebe, když vyjdu na parkoviště před domem. Věděla jsem, že Harry neodejde jen tak, aniž by se po mně neptal. Chtěla jsem zůstat zticha, ale slova Jade mi lezla na nervy, tak jsem to vzdala a vyšla z pokoje. Za chvíli uvidím, jestli to byl dobrý nápad.

"Hej! Rosemary, co to jako děláš?" Otočím se za jeho hlasem. Vypadá vtipně, když drží všechny tři krabice a vidím pouze část jeho obličeje od nosu nahoru. Položí je na zem.
"Chtěl si krabice, tak ti je dávám. Řekneš mi, proč je potřebuješ?" Upřímně mi do toho nic není, ale i tak mi to vrtá hlavou.
"Potřebuju kurva nějaký věci do New Yorku a nechci je tu nechávat. Nemám je do čeho dát." Odpoví mi a já si teď přijdu úplně pitomě. Jasně, že je chce na věci do New Yorku, co tu nechal. Jsem ubohá, když jsem si myslela, že je chce na něco jinýho. A hlavně se stydím, protože mi kvůli nedávným událostem vypadlo, i když si teď vybavuji, jak to včera zmiňoval, že se do toho New Yorku brzo vrátí. Ulehčí mi tak moje rozhodnutí, až budu v Portlandu.
"Samozřejmě, žes je chtěl na tohle," pronesu a taky položím krabice na zem. Harry se ušklíbne a strčí si ruce do kapes. Říkám to po každé, co ho vidím, ale je pro mě opravdu nezvyk vidět ho s fialovými vlasy. Nikdy si na to nezvyknu. Přijde mi, že mu vlasy dokonce povyrostly, od té doby, co jsem ho viděla naposledy. Což bylo kdy, včera? Zasměju se sama pro sebe.
"Jo." Vyjde z něj pouze.
"Zítra ráno odlítám do Portlandu. Chci si odpočinout. Nechci tě nějakou dobu vidět. Doufám, že to chápeš," vydechnu. Všimnu si zaražení v jeho výrazu ve tváři.
"Odlítáš?! Na jak dlouho kurva?" Protočím oči.
"Jen pár dnů, nejspíš. Vážně nevím a tobě do toho vůbec nic není!" zvýším hlas. Harry rozpřáhne ruce do vzduchu.
"Ty zítra odlítáš a vrátíš se za nějakých zkurvených pár dnů, v době, když už kurva budu dávno v New Yorku! Myslel jsem, že když si mi řekla, jak to s námi je, tak mi aspoň dáš šanci se s tebou pořádně rozloučit. Bůh ví, kdy se zase uvidíme. Pokud kurva vůbec! Letí s tebou Mark?!" Křičí a já na něj zaraženě civím. Tohle je jeho typické chování. Promnu si obličej.
"Harry! Vůbec to nechápeš! Letím, abych o nás v klidu přemýšlela a nebyla pod tlakem! Vůbec mi to neulehčuješ! Potřebuju prostor k tomu, abych si ujasnila, zda se rozhodnuju správně, jestli to, co dělám je dobře, chápeš?! K tomu Marka fakt nepotřebuju!"rozčílím se na něj taky. Nemůžu uvěřit, že se hádáme kvůli tomuhle.
"A můžeš se se mnou rozloučit teď, jestli o to tolik stojíš," řeknu chladně bez jakékoliv emoce ve tváři. Nechci mu dát tak snadno najevo, že jedna část mě trpí, protože chce zase odejít a já tu nebudu, abych u toho byla. Což je vlastně dobře. Asi bych nesnesla další pohled na to, jak mi mizí před očima. Nesnáším loučení. Hlavně když jde o něj. Jsem ubohá.
"Jsi směšná." Vyjde z něj uchechtnutí a já vím, že je dotčený.
"Můžeš mě zítra ráno odvést na letiště, jestli chceš," proč to do háje navrhuji?! Asi jsem se málo vyspala. Nejradši bych to vzala zpátky. Nejistě přešlápnu na místě.
"V kolik?" Řekne pouze a tak se na něj dlouze zadívám.
"Vyzvedni mě v osm," odpovím pak a on kývne. Zadívá se na krabice kolem nás a poškrábe se na zátylku.
"Měl bych jít. Samo se to kurva nezabalí. Tak dík za krabice." Poví roztržitě a začne sbírat ze země krabice a skládat je na sebe.
"Maličkost," zkřivím obličej do divného úsměvu a rozejdu se zpátky ke vchodu.
"Rose?" osloví mě ještě. Vzhlédnu k němu. Drží ty krabice jako by to byl ode mě cenný dar a já nevím, co si o tom myslet. Tahle situace mě ničí.
"Záleží mi na tobě. Pamatuj si to, prosím." Řekne a otočí se zády ke mně. Rozejde se k jednomu autu, které vlastní jeho otec, protože svého Forda kvůli mně už nemá, a dává krabice do kufru. Přikývnu k souhlasu až teď, když nemá šanci mě vidět. Ach Harry, proč ses mi musel dostat tolik pod kůži? Proč musím být takový srab na to, abych se tě natrvalo vzdala a doufala, že je někde ten pravý? Proč jen musím mít vryto v srdci, že to seš ty?
Odcházím domu.