RED - CZ

RED - 61. díl

„Proč vůbec trávíš Vánoce takhle?" Ptá se mě Tyler. Proč je to všem tak podezřelé? To normální holka nemůže strávit Vánoce v nočním klubu bez rodiny? Možná to zní trochu zoufale, uznávám.

„Jelikož bych jinak byla sama, tak jsem musela mezi lidi," odpovím mu pravdu, aniž bych mu řekla víc. Prohlíží si mě a já vím, že přemýšlí nad tím, proč jsem na Vánoce sama. Povzdechnu si, protože se mě určitě bude chtít zeptat.

„Není ti to líto?" Pozvednu na něj obočí. Tu otázku myslí vážně? Ušklíbnu se.

„Jasně, že je mi to líto. Jde o Vánoce, všichni by měli být spolu. Kvůli svojí hrdosti jsem ale teď sama," odpovím.

„Hrdosti? Jak to myslíš?" Tak fajn, chce odpovědi, tak je dostane.

„Měla jsem strávit Vánoce v New Yorku se svým přítelem, ale rozešel se se mnou, tudíž jsem letěla zpátky sem. Mohla jsem odletět do Portlandu za rodiči, ale rozhodla jsem se takhle. Jsem tu, abych na něj zapomněla," nakonci pokrčím rameny, jako by o nic nešlo. Sleduje mě pozorně.

„To mě mrzí, vážně." Nakonec řekne. Mám chuť protočit oči.

„To i mě," uhnu pohledem, aby si nevšiml, že se mi chce brečet. Chtěla bych změnit téma.

„Jaký to bylo ho stratit?" Zeptá se opatrně. Chvíli přemýšlím a pak odpovím: „Bylo to jako slyšet dohromady znovu všechna sbohem, která jsem kdy prožila," odpovím. Najednou se mi rozezní telefon. Vyhrabu ho z kabelky a zjistím, že mi volá Ian. Jsem na sebe naštvaná, když pocítím menší zklamání. Jsem vážně ubohá.

„Promiň, jenom to vyřídím," omluvím se Tylerovi a sesednu z barové židličky, abych odešla z klubu ven. Proběhnu skrz dav lidí velice rychle, až se sama sobě divím, jelikož se mi nohy trochu motaj. Když jsem skoro u východu, přijmu hovor.

„Vydrž chvíli, Iane," řeknu do telefonu skrz hudbu a vyběhnu ven. To ticho je uvolňující a jsem překvapená, že jsem před klubem sama. Neobvykle studený losangeleský vítr mi pročesává vlasy.

„Ahoj," pozdravím ho, abych mu dala najevo, že už může mluvit.

„Kde jsi? Slyšel jsem hodně hluku a písničky." Zní trochu podrážděně.

„Holky mě vytáhly ven," skousnu si nervózně ret. Chvíli je ticho a pak znovu promluví: „Aha." Vyjde z něj pouze. Proč mi volá tak pozdě?

„Stalo se něco?" ptám se ho, i když mi to přijde směšný, protože to on by se měl spíš ptát mě.

„Ne, jenom jsem ti chtěl popřát veselé Vánoce." Usměju se nad jeho laskavostí, i když mi nejde do hlavy, proč mi nemohl zavolat a popřát dřív.

„Vánoce už skončily před hodinou. Je jedna ráno," poukážu na to, že už to máme konečně za sebou.

„Ale v New Yorku pořád jsou." Povzdechnu si.

„Moment, ty jsi s holkama? Počkej, ty už nejsi v New Yorku, že ne?" Uvědomí si konečně.

„Překvapení!" zahulákám, abych zamaskovala to, jak se cítím.

„Rosemary, co se stalo?" Zvážní a já ho za to proklínám. Dávám si na čas s odpovědí a cítím, že je z toho nervózní a to ho ani nevidím.

„Harry se se mnou rozešel, takže jsem odletěla hned zpátky," polknu ten nepohodlný knedlík v krku. Nechci mu začít brečet do telefonu, jsem silnější, než tohle.

„Ten zasranej kokotskej čurák!" začne nadávat a já se nestačím divit. Musím se nad tím trochu zasmát.

„Sakra proč? Vždyť...jste se milovali." Začnu se smát.