RED - CZ

RED - 13. díl

V ruce držím mobil a hypnotizuju telefoní číslo Iana, které mi dal včera. Abych byla upřímná, vůbec mu nechci volat a ani se s ním scházet, ale byl tak milý, že bych si připadala blbě, kdybych se neozvala. Je po obědě a já se nudím, tudíž by bylo normální mu zavolat. Mám několik hodin času, než povezu mamku na letiště a Harryho oslava je až večer. V mysli se mi zase vyrojí myšlenka na Harryho.
„Seru na to." Hodím mobilem na postel a sama si na ní lehnu. Nebudu mu volat, stejně bych myslela jenom na Harryho. Můj pohled sjede na puget od něj. Pár růží už začíná uvadat, je mi to líto, protože to byl ten nejkrásnější puget, který jsem kdy viděla. Sáhnu po růži, které je už nejvíce uvadlá. Když jí vytáhnu z vázy, vypadne malý papírek. „Hm?" Vyjde ze mě. Natáhnu se pro malý čtvercový papír, který vypadá jako vizitka. Je na ní něco napsáno černým písmem.

 „Přijď zítra na pláž ve dvě hodiny, prosím. Budu tam. – Harry."

Hypnotizuji černé písmo, jestli je to tam opravdu napsaný. Je to tam. Podívám se na hodinky. Je pár minut po 1. hodině.
„Do prdele!" Budu si muset půjčit auto Jade a jet pořádně rychle, jestli to chci stihnout.
Jak jsem ten papírek mohla přehlédnout? Jsem tak hloupá. Co po mně může chtít? Znervózním. Převleču se z tepláků do riflí, které jsem si včera koupila a i nové triko si obleču.
Vyběhnu z pokoje. Mamka sedí v obýváku a dívá se na televizi. Jade nikde.
Bože, doufám, že nejela někam svým autem.
„Kde je Jade?" Zeptám se mamky, které od televize neodvrátila pohled, když jsem vešla.
„Neruš, žádá jí o ruku." Podívám se, na co se dívá. Nějaká trapná telenovela.
„Mami! Kde je Jade?" Stoupnu si před televizi. Mamka se na mě zamračí.
„U sebe v pokoji." Odpoví mi kysele. Díky bohu. Snad jí nebude vadit, když si půjčím auto, nemám čas na to, abych se jí na to ptala. Sáhnu pro klíče a vyjdu z domu.

Zaparkuju na parkovišti, které je pár metrů od pláže.
Parkuju na tom samém místě, kde minule Harry parkoval svého Forda.
Je divný, že si to pamatuju.
Vystoupím a porozhlédnu se po pláži. Nikde ho nevidím. Podívám se na mobil, kolik je hodin.
Za několik minut budou dvě hodiny. Pokrčím rameny a jdu si sednout do písku.
Na stejné místo, kde sedávám pokaždé, když tu jsem. Jsem celá napjatá z toho, co asi může chtít, spíš co mi chce říct? Nevím, ale opravdu jsem z toho celá nervózní.
Je tady hodně lidí, nedivím se, je krásně tak proč toho nevyužít.
Plno dětí si hraje na písku a šťastně u toho piští. Je tu taky plno lidí, kteří se přišli jen tak opalovat. Sluníčko tu má sílu, i když není takové teplo, takže se tady člověk opálí úplně snadno, ale i tak jsem bílá jak Sněhurka. Podívám se na mobil, deset minut po 2. hodině.
Znepokojeně se porozhlédnu po pláži. Nikde ho nevidím. Povzdechnu si. Jestli ten vzkaz byl jenom blbý vtip, tak byl opravdu ubohý. Doufám, že se jenom někde zdržel.
Začnu si dávat písek na nohy, abych se zabavila, ale stejně se rozhlížím, jestli nejde. Možná jsem si to špatně přečetla, třeba tam byl jiný čas.
„Sakra!" Rozčílím se a hodím pískem do dálky. Jsem tak pitomá, když jsem si myslela, že tu bude. Čas na mobilu ukazuje, že je po čtvrt na tři, je jasné, že už nepřijde. Kopnu vzteky do písku, i když bych radši kopla do něj. Pocítím slzy na krajíčku, ale rychle zamrkám, abych se nerozbrečela, přece mi kluk jako on za slzy nestojí, nebudu kvůli němu brečet.
Potřebuji s někým mluvit, ne s Jade nebo mámou, ale s někým u koho vím, že mi nebude dávat úplně zbytečné rady a nebude mít trapný kecy jako je u těch dvou zvykem.
Možná bych mohla zavolat Blonďatýmu princovi.
Pocítím nervozitu, když to začne zvonit.

„Rosemary?" Zarazím se, jak ví, že to jsem já?

„Um, ahoj. Jo, to jsem já." Nejradši bych si dala facku, je mi 22 proboha, musím přestat být tak trapná, když mluvím s kluky.