RED - CZ

RED - 12. díl

„Jdeme na nákupy, co tomu říkáš?" Vejde mamka do pokoje, aniž by zaklepala. Ležím na posteli a čumím do stropu. Opravdu nemám náladu na nakupování. Jediné, co chci, je klid na přemýšlení.
„Rosemary, posloucháš mě?" Sedne si ke mně na postel.
„Jo," zamumlám.
„Tak se obleč, protože vyrážíme." Ach jo.
„Mně se nikam nechce," přiznám na rovinu. Podívám se na velký puget růží, který mám ve váze na nočním stolku. V životě jsem od žádného kluka nedostala květiny a už vůbec ne takhle velké a krásné. Vlastně by mě ani nenapadlo, že Harry Styles je typ kluka, který dává květiny.
„Líbí se ti?" Vyruší mě z mého přemýšlení mamka.
„Asi," odpovím a stále se dívám na ty růže.
„Ty jo. Víš, vždycky jsem si myslela, že se ti líbí trochu jiní kluci." Zasměju se. Jo, to jsem si myslela já taky.
„Sice jsem ho neviděla z blízka, ale i tak jsem si mohla všimnout, jak sexy je. Schvaluju ti ho." Ušklíbnu se.
„Ale Mary, možná je pohledný a dobrý v posteli, ale dej si na něj pozor, ano?" Překvapí mě její upřímnost. Zhrozím se.
„Mami, já s ním nechodím. Vlastně se známe jen několik dnů. Nechci se o něm bavit," tohle je tak složitý.
„Jak dlouho se znáte?" Probůh, co nepochopila na tom, Nechci se o něm bavit?
„Já nevím, dlouho ne. Proto nechápu, jak to, že mě tak pobláznil. Sama vím, že je to kretén a přes to jsem z něj úplně mimo. Myslíš si, že je to kvůli jeho vzhledu?" melu blbosti.
„Víš zlato, nevím, jestli jsem ten správný člověk, který by ti to měl říkat, ale myslím si, že vzhled je to poslední, co tě na něm zajímá. Podle mě jsi dospěla a začala se zajímat o pořádné rebely, co?" To jsem vážně slyšet nepotřebovala. Proč musím být zrovna typ holky, která se rychle do někoho zakouká? Nenávidím se za to.
„A teď se obleč, Jade už na nás dlouho čeká." Jo vlastně, chtějí na ty nákupy. Přikývnu a dojdu se obléct.

„Jdu si to zkusit," oznámím Jade a rozejdu se ke kabinkám. Je u nich dlouhá fronta.
„Bože," povzdechnu si, když se zařadím na konec fronty. Přede mnou je asi 10 ženských, to si tedy počkám. Stojí mi ty hadry vůbec za to?
Začnu si podupávat nohou a prohlížet si, co jsem si vlastně vzala na zkoušení. Velkou radost mám ze světlemodrých riflí, doufám, že mi budou, protože jsou opravdu krásný a jsou ve slevě.
„To je hrozný to čekání." Ozve se blondýna, která čeká přede mnou.
„To mi povídej." Odpoví jí zřejmě její sestra, protože jsou si hodně podobné.
„Já tu schůzku nestihnu." Nervózně se podívá na hodinky. Aby se nezbláznila, není jediná, která určitě spěchá.
„On počká." Uklidňuje jí její sestra.
„On? Prosím tě, jde vidět, že ho neznáš." Rozčiluje se dál.
„A kam, že vlastně jdete?" Zaposlouchám se do jejich rozhovoru, aby mi to čekání uteklo.
„Do tetovacího salónu, chce si udělat nový tetování, jakoby jich už neměl dost. Proto to musím stihnout, jinak bude nasranej a žádnej sex nebude, přeci jenom to je to hlavní, proč s ním jdu." Zarazím se.
„Mluv trochu potichu, Anno!" Okřikne jí její sestra. „No jo, pořád." Řekne Anna a znovu se podívá na své hodinky.
„Jsi opravdu hrozná, domluvit se s klukem jenom na sex." Moje slova.
„Mě to problém nedělá. Je kurevsky sexy a bohatej, takže v tom žádný problém nevidím." Trochu znejistím, začínám mít divný pocit. Podívám se na frontu a zjistím, že už by dávno měli jít.
„Ehm," odkašlu si a obě se na mě otočí.
„Já jenom, že jsou volné kabinky," zamumlám a ony nic neřeknou, prostě každá do jedné zaleze a já se k nim též přidám. Vlezu do té poslední. Proč mám takový pocit, že se bavili o Harrym? Určitě se bavili o něm, sakra.
Připadám si hloupě, když jsem si myslela, že když se mu líbím, tak by takové věci typu – sex na jednu noc, už nedělal. Možná se mu zas tak nelíbím. Třeba mě těmi řečmi opravdu chtěl jenom pobláznit, abych mu potom jako ta čůza roztáhla nohy, sakra! Budu se muset nějak odreagovat. Možná bychom mohli s Jade zavolat Kristen a Coře a jít se zase někam bavit, ale do jiného klubu, protože do toho našeho oblíbeného se dlouho nechci podívat, připomnělo by mi to Harryho a to nechci. Sáhnu po riflích a začnu si je zkoušet. Padnou mi skvěle, což mi udělá radost. Rozhodně si je vezmu. Vyzkouším si i další 3 trika, ale rozhodnu se pouze pro jedno, protože nechci zase tolik utrácet.
Vylezu z kabinky a zahlédnu mamku s Jade, jak na mě už čekají. Rozejdu se od kabinek ve stejnou chvíli jako ta blonďatá coura. Ano, je to coura. Opravdu žárlím, jsem hrozná. Podívám se na ní a usoudím, že je úplně jiný typ holky, než jsem já. Je vysoká, štíhlá a umělá blondýna. Připadám si oproti ní opravdu ošklivá. Nechápu, podle čeho si holky vybírá do postele. Vlastně to ani radši vědět nechci. Mamka na mě z dálky zamává, aby na sebe upozornila, ale vůbec to dělat nemusí, protože v té krátké sukni je naprosto nepřehlédnutelná.
„Ještě to dojdu zaplatit, počkejte na mě na parkovišti," řeknu jim.
„Mysleli jsme, že zajdeme do čínské restaurace, která tu je." Našpulím rty.
„Tak fajn, já tam za váma přijdu," otočím se ke kasám, tady už fronty díky bohu nejsou. Prodavačce podám oblečení a zaplatím ho.

Dorazím k čínské restauraci, která se jmenuje Čína, originální. Mamka s Jade sedí u stolu a povídají si.
„Jsi nějaká přešlá." Všimne si Jade. „Jsem jen unavená," pokusím se o úsměv.
„Už jsme objednali." Řekne mamka. Pouze kývnu.
„Zítra se vrátím do Portlandu, zlato. V práci mě potřebují." Sice jsem tady mamku nechtěla, ale je mi líto, že zase odletí, protože nevím, kdy jí zase uvidím.
„Odvezu tě pak na letiště. V kolik letíš?" zeptám se jí.
„Letí mi to v 7." Harryho oslava je od osmi, to v pohodě stihnu. Cestou mu budu muset něco koupit, nemůžu tam přijít s prázdnou, jenže problém je, že toho kluka pořádně neznám. Nevím, co má rád. Nikdy jsem nekupovala dárek klukovi, jedině tátovi, ale tomu jsem vždy kupovala kolínskou, slipy a ponožky, to Harrymu rozhodně dát nemůžu. Něco vymyslím.
Servírka nám přinese jídlo a já si uvědomím, že vůbec nemám hlad.
„Vadilo by vám, kdybych se ještě šla podívat do nějakého obchodu?" obě si vymění pomatené pohledy, ale nic nenamítají. Vstanu a vyjdu z čínské restaurace někam pryč.

Sednu si na lavičku kousek dál, aby na mě neviděli, a pozoruji lidi, jak chodí s nákupními taškami z jednoho obchodu do druhého. Chci už domů, absolutně nemám na nic náladu, už vůbec ne na jídlo.
Ten Styles se mi pěkně dostal pod kůži, jak tak koukám. Ach jo, kdyby jenom nebyl tak komplikovaný člověk. Těším se na jeho zítřejší oslavu, ale jsem taky pěkně nervózní, protože nevím, co od toho čekat. Snad tam nebude moc lidí, i když by mi to vlastně ani nevadilo, aspoň bych se tam mezi nimi ztratila.
„Možná by ses měla přestat usmívat tak smutně." Ozve se blízko mě hlas, leknu se. Vedle mě na lavičku si sedl kluk. Má blonďaté vlasy a plné rty. Usmívá se na mě.
„Nechtěl jsem tě vyděsit." Má příjemný hlas. Opětuji mu úsměv.
„Hm, ten už byl lepší, ale pořád si myslím, že se umíš usmát líp." Tentokrát se zasměji.
„To je ono." Je opravdu moc hezký, sakra hezký.
„Neříkej mi, že si ze všech těch holek v tomhle velkým obchoďáku vyberu tu nejkrásnější, ale mám takovou smůlu, protože je němá." Začervenám se.
„Promiň, já...jmenuju se Rosemary," představím se mu neohrabaně a nervózně si poposednu. „Rád tě poznávám Rosemary. Já jsem Ian." Napřáhne ruku a tak si potřeseme. Zdá se mi moc milý.
„Nebaví tě nakupování?" Zeptá se mě.
„Baví, ale dneska nemám na nic náladu. Jsem unavená," odpovím mu a dám se s ním tak do řeči. Harry, kdo?
Pozoruje mě a jedno oko má při tom přimhouřené, vypadá to, jakoby mu slunce svítilo do obličeje a jeho to nutilo mžourat.
„Máš hezké oči." Zalichotí mi.
„Ty tvoje taky nejsou špatný," zatrapčím zpátky. Jsou krásný, ale můj mozek má automaticky nutkání je porovnat s těmi Harryho. Harryho jsou hezčí. A jsem zpátky u něj. Povzdechnu si. Prohrábne si prsty ofinu, která mu pořád padá do čela. Má husté vlasy, jako Harry.
„Jsi tady sama?" Všimnu si, jak se ke mně blíž šoupne. Ztuhnu a jenom pozoruji, jak se ke mně blíží.
„No, vlastně ne. Jsem tu s kamarádkou a mamkou. Čekají na mě v čínské restauraci," odpovím popravdě.
„Aha, škoda, chtěl jsem tě pozvat na zmrzlinu." Zmrzlinu? Zasměji se. To se ještě dělá?
„Jsi moc hodnej, ale to asi nepůjde," poklesnu rameny a on na mě vyšpulí spodní ret, vypadá roztomile.
„Tak mi dej tvoje číslo a domluvíme se na jindy." Znejistím. Nechci ho odmítnout, ale neznám ho, nelíbí se mi představa, že bych mu měla dát mé číslo.
„Chápu." Promluví, když nic neříkám.
„Dám ti svoje, když budeš chtít, ozveš se mi." Přikývnu k souhlasu.
„Dej mi tvůj mobil." Podám mu ho. Zadá mi tam své číslo a pak se vyfotí, čímž mě rozesměje. „Uložil jsem se jako Blonďatý princ, jen pro tvou informaci." Uchechtne se. Má typický americký úsměv, zuby má rovné a opravdu bílé.
„Dobře," křením se s ním.
„Tak se měj Rosemary, doufám, že se brzo uvidíme." Dá mi pusu na tvář, zaskočí mě tím. Co to sakra?
Nestihnu zareagovat, protože hned vyrazí k odchodu. Pozoruji ho, jak odchází. Je vysoký, hubený, přitažlivý a při chůzi dělá velké kroky, vypadá to vtipně. Úplně jsem zapomněla, že kluci dokážou být i slušný a tenhle rozhodně byl.
„Tady jsi!" Zaslechnu mamky hlas. Doufám, že už jedeme domů. Zadívám se ještě jeho směrem, ale už tam není. Hm, takže Ian.
„Jsi divná Mary, asi ti zakážu se s tím potetovaným klukem vídat." Protočím oči. Nechci na to reagovat. Zase mi ho připomněla, ale nemůžu jí to zazlívat, protože já sama na něj myslím celý den. Na něj opravdu nejde nemyslet. Je taková osobnost, že to fakt nejde.
„Pojďme prostě už domů," zabručím a rozejdu se od nich pryč, protože jdou děsně smrtícím tempem.