RED - CZ

RED - 41. díl

Jdeme potichu po schodech, abychom opět nevzbudili Olivii, a míříme si to taky do postele. Jsem opravdu unavená a nemůžu se dočkat, až zavřu oči. Harry otevře pomalu dveře do jeho pokoje a šouravým krokem se vydá k jeho posteli, do které následně skočí. „Konečně, kurva.“ Rozvalí se jako vorvaň a já se zasměju. „Ty se nevslékneš?“ Poukážu na to, že má na sobě jeho nepohodlné kalhoty, které si znovu obléknul po tom, co se mezi námi stalo. Zasměje se. „Nedošlo mi, že budu zase kurva nahej.“ Protočím oči a sleduji ho, jak se nedobrovolně souká z jeho džínů. Hodí je na zem a pak se doslova zavrtá pod deku. Uchechtnu se. Vysvleču se z šatů, které jsem si už ani nezapínala a následuju ho do postele, kde si lehám na levou stranu, protože jenom tam mi nechal trochu místa, sobec. „Tak dobrou, Harry.“ Řeknu dívajíc se do stropu. Zamračím se, když mi neodpoví a tak se na něj otočím. Zjistím, že už má pusu jemně otevřenou a je úplně tuhý. „Už nepij, prosím.“ Řeknu a políbím ho na tvář. Přikryji se jeho dekou a zavřu s úsměvem oči. Zítra ráno mu bude pěkně špatně a přijdu si blbě, že se na to celkem těším.

Probouzím se, když Harryho nenahmatám vedle sebe, opět. Zabručím a posadím se na postel. Protáhnu se a zjišťuji, že by mi klidně další dvě hodiny spánku vyhovovaly. Zaposlouchám se, jestli nezaslechnu sprchu, ale vypadá to, že jsem tady nahoře úplně sama. Pocítím zklamání. Nerada vstanu z postele a porozhlédnu se po jeho pokoji. Nechci se oblékat zpátky do svých šatů, jsou dost nepohodlné a celkově bych měla zase na sobě ráda něco, co patří Harrymu. Doufám, že mu nebude vadit, když si něco půjčím. Rozejdu se ke skříním a váhám, kterou otevřít jako první. Rozhodnu se pro tu hned naproti mně a selhávám, jelikož v ní není oblečení, ale lyže s helmou a dalšími věcmi. Představa Harryho na lyžích mi přijde směšná, ani nevím proč. Lyžuje? Proč se mi nepochlubil? Vím vůbec o něm něco? Podívám se do skříně vedle a nadšeně se usměju, když se mi vyskytne pohled na složené oblečení do komínků. Olivia je vážně šikovná. Projedu očima jeho oblečení a rozhodnu se vytáhnout obyčejné černé triko, které si hned obleču, abych tu nestála nahá, i přes to, že jsem tu sama. Mám ho pár centimetrů pod zadkem, což mi úplně vyhovuje a tak se rozhodnu, že se podívám, jestli není Harry dole.

Sejdu po schodech dolů a slyším tichou hudbu, které se line z gramofónu v hale. Překvapeně se zadívám na starý gramofón a hned mi dochází, že tady Harryho zřejmě nenajdu. Vejdu automaticky do kuchyně a usměju se, když uvidím Olivii, jak si pobrukuje melodii písně, která právě hraje. Odkašlu si. Olivia se otočí a upraví si zástěru. „Rosemary, dobré ráno.“ Pozdraví mě a podá mi talíř s velkým krajícem chleba se šunkou. Překvapivě zamrkám a vezmu si ho od ní. „Děkuji.“ Ujdu pár kroků ke stolu a posadím se. „Kde je Harry?“ zeptám se jí a sleduju, jak se ke mně blíží. Posadí se naproti mně a až pak mi odpoví. „Před pár minutami odešel běhat.“ Obočí mi překvapením vyskočí opravdu vysoko. Zaběhat? On šel běhat? „Nechce se mi tomu věřit.“ Skoro se směju. „Taky jsem se divila, když přišel dolů v oblečení, které má na běhání.“ Bože. Myslela jsem si, že mu bude na zvracení po včerejšku a pár hodin z dneška, ale on místo toho jde běhat. Zvládá alkohol lépe, než jsem si myslela. Kousnu si do chleba a musím uznat, že z obyčejného chleba se šunkou dokáže Olivia vykouzlit něco neskutečně dobrého, protože když si tohle udělám sama, nejsem z toho tak nadšená jako z jejího jídla. Zasměju se v duchu. Mohla bych využít toho, že tady Harry není a mohla bych se jí na něco zeptat, protože musí o Harrym vědět neskutečně moc věcí, která bych i já ráda věděla. Kousnu si opět do chleba a zadívám se na ní. Pozoruje mě a u toho se usmívá. Odkašlu si a zadívám se za ní, kde vidím do haly na gramofón. „Co je to za hudbu?“ zeptám se, abych nahodila nějakou konverzaci, než se začnu ptát na to, co mě opravdu zajímá. Ne, že by mě tohle nezajímalo, ale určitě bych se bez toho obešla. „Jsem ráda, že ses zeptala Rosemary. Je to rodinné dědictví, tedy aspoň tak mi to řekl pan Styles. Patřil dědečkovi pana Stylese, který byl virtuóz, zajímavé, že? Hrál na klavír a byl v tom vážně vynikající, jak můžeš sama slyšet. Skládal si vlastní hudbu a pár jeho desek zůstalo panu Stylesovi, který to bohužel, stejně jako jeho syn, neocenní a proto mi je daroval. Využila jsem situace, že tu oba dva nejsou a pustila jsem si mou nejoblíbenější.“ Páni. Sleduju jí a při tom koušu chleba. „Nevadí vám, že se pan Styles často stěhuje? Myslím tím, že se pak musíte stěhovat taky a určitě vám musí chybět rodina.“ Nevím, proč se na to ptám, ale je tak milá, že mi určitě odpoví. Zkoumá můj obličej a pak se znovu usměje. „Nevadí. Podívej se na mě, jsem už stará. Pro pana Stylese pracuji 22 let a už tehdy jsem nebyla nejmladší. Nemám žádnou rodinu, Rosemary. Vzala jsem tu práci právě proto, abych se oddala jedné rodině, která pomoc potřebovala. Stěhování mi nevadí. Pan Styles mi v každém městě, kam se rozhodne kvůli práci odejít, pronajme zařízený byt a částečně bydlím i s nimi. Jako třeba tady v Los Angeles. – Budu ale upřímná, jsem ráda, že do New Yorku odjel sám, líbí se mi tu a Harrymu taky.“ Mrkne na mě a mně se sevře žaludek. Nečekala jsem, že mi něco takového řekne. Nevím, jestli jí mám litovat nebo obdivovat, možná obojí? Dám si do pusy poslední kousek chleba a ona hned šáhne po prázdném talíři a odnáší ho pryč. Promnu si ruce a začnu mačkat lem Harryho trika, které jsem si vypůjčila. „Mohla byste mi o Harrym něco říct? Myslím tím, co rád dělá, kromě toho, že běhá a asi nejspíš i lyžuje. Nějaké maličkosti, které by mě zajímaly, a o které se on se mnou nepodělil. Přijde mi, že o něm totiž téměř nic nevím.“ Povzdechnu si a ona se ke mně znovu posadí. „Lyžuje? Narážíš na ty lyže v jeho skříni, které se sněhu nedotkly dobrých 8 let?“ Zasměje se a já se ušklíbnu. „Harry nesnáší lyžování. Lyžoval jenom proto, že ho k tomu jeho táta přinutil. Čím byl starší, tím horší ho bylo přimět lyžovat, takže to pan Styles vzdal.“ Aha, hned je mi to jasnější. „Co tedy rád dělá?“ Opřu si lokty o stůl a položím si na ně hlavu. Bedlivě ji naslouchám, aby mi nic neuniklo. „Jestli chceš vědět něco o tomhle Harrym, tak bys měla vědět, že o něm skoro nic nevím. Většinu času tráví zavřený v patře, jelikož je líné prase nebo je venku s náhodnými…“ Odmlčí se a mě hned dochází, co chtěla říct. Zasměju se a ujistím jí, že je to v pořádku. „ale to se změnilo, když ses objevila ty, Rosemary.“ Dodá téměř okamžitě a já se usměju. „Harry je sice pořád vůl, ale mám ho radši, než předtím.“ Zasměje se a já se k ní přidám. „Ale když byl mladší, rád trávil čas venku a hrál si s helikoptérou na ovládání. Přísahám, že bylo optížné, vidět ho hrát si s něčím jiným.“ Zasní se a já se při té představě zaculím. „Také nesnášel focení, což mu zůstalo dodnes. Měla jsem při každé příležitosti u sebe foťák, abych ho mohla vyfotit, když to pan Styles nedělal a já si říkala, že by toho jednou litoval, takže jsem se snažila Harryho fotit. Byl to vždycky oříšek. Musela jsem vždy vymyslet nějakou chytrou lest, aby se mi do toho foťáku podíval. Ne pokaždé se mi to povedlo, byl chytrý a nebylo jednoduché ho přelstít.“ Směje se a mě její vyprávění hřeje u srdce. „Ale přeci jenom mám pár hezkých fotek, sice je jich jenom pár, ale i těch pár se počítá. Někdy ti je ukážu.“ Chytne mě za ruku. „To budu ráda.“ Věnuji jí úsměv. „Co bys chtěla ještě vědět?“ Pobídne mě. Chtěla bych se jí zeptat na Bellu, se kterou měl Harry vážný vztah, ale vím, že kromě něj a Iana o tom nikdo nevděl, takže svou otázku zavrhnu. „Co má rád?“ Zeptám se a přijde mi divné, že se jí na to ptám, když bych to už dávno měla vědět. „Ten kluk sní a vypije úplně všechno, jestli narážíš na tohle.“ Kývnu. „Můžu ti ale říct, že nesnáší kafe a všechno, co chutná a voní po kafi.“ Hm, to je dobrý vědět. „Jinak si myslím, že ho získáš úplně vším.“ Zasměju se nad tou představou, že bych mu něco vařila, protože vím, že by to skončilo katastrofou. „A miluje banány.“ Dodá a ukáže na mísu banánů v rohu kuchyňské linky. Ježiši. Zasměju se.