RED - CZ

RED - 68. díl (část 2)

Z POHLEDU ROSEMARY

Promnu si obličej a pak se na něj zpátky podívám. Vře ve mně několik emocí najednou a já nevím, kterou z nich mám upřednostnit.

"Nech mě na pokoji, prosím!" žádám ho, ale taky mu přikazuji. Jeho oči jsou v šeru tmavé a bedlivě mě pozoruje. Když nic neříká, otočím se k odchodu, abych mohla jít zpátky dovnitř a předstírala, že jsem ho dnes vůbec nepotkala. Mučím samu sebe, když tu s ním pořád stojím.

"Neodcházej ode mě, Rosemary, sakra!" Zvýší hlas a jeho hluboký hlas mi způsobí husí kůži, jako bych ho slyšela mluvit poprvé. Stojím zády a pouze zakroutím hlavou, abych mu dala najevo, že jsem tady s ním už skončila. Vejdu do domu a rozejdu se ráznějším krokem, ani se neotáčím, abych nevěděla, jestli za mnou jde nebo ne. Zahnu doprava, kde jsou schody do patra. Potřebuji se na chvíli nadechnout, protože mi přijde, že jsem se teď pár minut jenom topila.

Zkusím první dveře, ale najdu pokoj s postelí, což není přesně to, co hledám. Celkem ráda bych našla koupelnu, abych se opláchla studenou vodou. Otevírám dveře hned naproti a uleví se mi, když je to koupelna. Rozevřu dveře víc, abych mohla vejít a vyjeknu, když spatřím nějakou holku, jak sedí na záchodě. Hned zavírám.

"Promiň!" zvolám, aby mě slyšela.

"To je dobrý, moje chyba, zapomněla jsem se zamknout." Slyším smích. "Můžeš dovnitř!" Doplní a já pozvednu obočí, ale vejdu.

"Jsem Veronica , mimochodem." Pozoruji, jak se upravuje před zrcadlem. Usměji se nad tím, že se mi představila, aniž bych ještě pořádně vešla. Je milá a zřejmě už opilá.

"Dole je to pěkně divoký. Musela jsem jít na záchod, protože jsem měla plný močák." Křením se nad její upřímností.

"Já jsem Rosemary," vložím se do toho a představím se jí taky. Koukne na mě skrz zrcadlo a upraví si své vlnité tmavé vlasy. Usměje se na mě a tak jí úsměv oplatím.

"Mám pocit, že se o tobě dneska Ian zmínil. Hledal tě." Otočí se po tom, co si upraví rtěnku. Povzdechnu si. Asi budu muset jít dolů a najít ho. Nezabije mě, když s ním strávím pár minut, i když si teď po setkáním s Harrym nejsem úplně jistá.

"Jsi nějaká smutná." Překvapí mě tím, co řekne. Nesměle se usměju. Než stihnu cokoliv říct, pokračuje: "Jde o kluka?" Jasně, že jde o kluka. Skousnu si zevnitř spodní ret a přikývnu.

"Jaký vůl ublížil tak příjemné duši?" Začne se smát vlastním slovům.

"Jen jsem se poprvé zamilovala a hned špatně, stane se," pokrčím rameny. Přijde ke mně a sama od sebe mě obejme.

"Opustil tě?" Zašeptá a když přikývnu, pevněji mě obejme.

"Nechceš mi říct víc? Vím, že se neznáme a já jsem trochu opilá, ale uleví se ti, protože vypadáš dost smutně. Za víc si to ráno nebudu ani pamatovat." Zasměje se a tak se k ní přidám. Chvíli váhám, ale nakonec se rozhodnu jí říct zkrácenou verzi toho, co mě tak trápí.

"Páni." Vyjde z ní, když jí vše dořeknu. Sedíme na kraji vany a já musím říct, že měla pravdu. Ulevilo se mi.