RED - CZ

RED - 63. díl

Z POHLEDU ROSEMARY

„Vážně se ještě jednou omlouvám, že se mě viděl brečet...a ještě víc se omlouvám za tu pusu, vůbec nevím, proč jsem to udělala," už asi po sté se omlouvám Ianovi. Cítím se provinile. Stydím se, že mě viděl takhle brečet, ale víc mě štve ta pusa. Doufám, že si to nevyloží nějak jinak.

„Nemáš se za co omlouvat." Řekne a usměje se na mě. Chová se ke mně tak mile, až mě to znervózňuje. S Harrym to bylo úplně o něčem jiném. Měl své světlé chvilky, ale většinou byl jenom drzý. Nevím, proč jsem zase v té fázi, kdy o něm opět přemýšlím a srovnávám ho s Ianem. Neměla bych to dělat a ani nechci.

„Už jsi tedy přemýšlela o tom Silvestru?" Pamatuji si, jak se mě na to ptal, a já změnila téma.

„Moc jsem o tom nepřemýšlela. Naposledy, když jsem přemýšlela o Vánocích, se mi to vymstilo, takže tomu nechám volný průběh, nejspíš," nejistě si skousnu ret. Ian se na mě zadumaně dívá.

„Napadlo mě, jestli bys nechtěla Silvestra strávit na naší rodinné chatě v lese u jezera. Mohla by ses zeptat tvých kámošek a mohli byste tam přijet, jestli tedy chceš, nechci tě do ničeho nutit. Chata je velká a v pohodě se tam vejdeme." Zní to děsně lákavě. Možná by nebylo špatný vypadnout z téhle části LA a trochu se izolovat.

„Jo, to by šlo," odpovím a Ian se zatváří spokojeně. „Skvělý. Pozvu jen pár lidí, takže to bude klidný." Kývnu a víc se roztáhnu na křesle. Nemůžu uvěřit, že už bude konec roku. Tenhle rok byl pro mě neskutečně hektický a plný změn. Nejradši bych některé věci, které se mi přihodily, vygumovala, ale asi je dobře, že nebylo všechno úplně tak růžové, vlastně bylo, než jsem potkala Harryho, ale jsem ráda, že jsem se ponaučila, a tenhle nový rok začnu úplně od znova a na minulost zapomenu. Bude to dobrý rok, věřím tomu. Budu se soustředit hlavně na sebe a kluky nechám stranou, potřebuji si uvědomit, co od života vlastně chci, přijdu si prázdná a zmatená. Ian mi před očima louská prsty. Odtrhnu svůj pohled od země a vzhlédnu k němu.

„Poslouchala si mě?" prohlíží si mě pobaveně. Skousnu si spodní ret. „Promiň, co jsi říkal?" věnuji mu svojí plnou pozornost. Ian se poškrábe na zátylku a navlhčí si rty.

„Ptal jsem se tě, jestli se přes to někdy přeneseš." Polknu. On má někdy vážně otázky, na které se těžko hledá odpověď, jelikož nad tím nechceš přemýšlet. Povzdechnu si.

„Přes co?" ptám se hloupě, i když si myslím, že ví, že mi to došlo.

„Přes to, že jsi mu dala to nejlepší z tebe a pak jsi musela sledovat, jak si vybral někoho jiného." Zatnu k sobě čelisti, abych se znovu nerozbrečela. Proč mi říká takové věci?

„Není to tak, že si vybral někoho jiného! On prostě...odešel, chápeš? Zalekl se. Nevybral si nikoho," trochu naštvaně Ianovi odpovím. Vím, že říkám bláboly, ale nechci, aby si někdo myslel, že Donnu upřednostnil přede mnou, to sakra ne!

„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout." Omluví se mi. Mávnu nad tím rukou.

„Ale máš pravdu. Poslouchala jsem jeho lži a sladké řečičky. Věřila jsem mu. Dala jsem mu všechno a on mě zklamal. Takže doufám, že je šťastný," zkřivím obličej a dám si kolena k bradě, kterou na ně položím. Ian se smutně usměje.

„A víš, co je nejhorší? Že na něj pořád myslím. Ráno nebo večer, je to první nebo poslední, na co myslím, i přes to, co mi udělal. Nemůžu na něj zapomenout, i když si říkám, jak zatraceně moc chci. Občas si přeju, abych ho nikdy nepotkala, takže bych mohla usínat s klidným pocitem, že v mém životě nebyl někdo takový, jako on," vím, že se mi lesknou oči a ignoruji ten fakt, že to Ian vidí. Položím si čelo na kolena, abych schovala svou tvář. Ian mlčí. Určitě si říká, jak šílená jsem nebo možná přemýšlí nad tím, co mi má na to říct.