New message [CZ]✔

Kapitola dvacátá pátá

"Cože?!"  vyjekla Mia a vytřeštila svá kukadla. "Ne, pojedeme domů. Prosím." 

"Ne, Mio. Takhle to já nenechám." odsekla jsem jí a potom zabořila hlavu do koženého sedadla. Vzpomněla jsem si na tu noc, kdy jsem se v tomto autě vezla poprvé. Když mě Adrian zachránil.

„Jen si s ním promluvíme, Mio." Uklidňoval ji náš Pan Řidič a Rytíř v zářivé zbroji... no dobře. V kožené bundě a černých džínách.

Mia zaúpěla. „Liss? Řekla jsi to rodičům?"

Ve zpětném zrcátku jsem spatřila její ztracený výraz. Povzdechla jsem si. „Ne, dala jsem ti slib. Tys to na mě přece taky neřekla." Pokrčila jsem rameny a zběžně zkontrolovala Adrianův pohled. Trochu se mračil a potom se malinko usmál. Došlo mu to?

„Neřekla," souhlasila Mia, „ale chci vědět, kde jsi byla." Poposedla si a naklonila se k nám. „Byli jste spolu?"

Zamručela jsem a zčervenala při vzpomínce na dnešní odpoledne. Adrian se šibalsky usmíval a přitom pořád věnoval pohled silnici, po které jsme jeli.

„Teď zaboč." Přikázala jsem a snažila se ignorovat Miin pohled. Pořád se trochu klepala z vývoje událostí, ale přesto už zase nasadila ten výraz policejního psa. Byla jsem u výslechu, jenž vedla má mladší sestra. Super.

„Promiňte, nechci se vám do toho moc míchat, ale chodíte spolu?" nadhodila a já znovu zrudla až za ušima.

„Ne." Vyhrknul rychle Adrian a zastavil před rodinným domem. Z toho pouhého slůvka se mi na chvíli zastavilo srdce. Aha, věděla jsem to. Jsem až moc naivní.

„Nechodíme spolu, Mio." Povzdechla jsem si trpce a potom svůj zrak upřela na toho černovlasého prince. Polkla jsem knedlík v krku. „A neznáme se moc dlouho." Usmála jsem se na svou sestru. Adrian se zamračil a potom vystoupil z auta.

„Ne." Zašeptala sestra. „Zastav ho, Liss." Poprosila mě. Zavrtěla jsem hlavou.

„Na to zapomeň." Usmála jsem se a vyšla za Adrianem. Mia zděšeně vypískla, ale nedbala jsem na ni. Mark bude ještě litovat.

Adrian zazvonil a já si stoupla vedle něj. Zmateně na mě pohlédl. „Měla jsi zůstat v autě." Prohodil.

„Neměla." Odvětila jsem tiše a hned nato uslyšela kroky. Dveře se otevřely a v nich se objevila střapatá hlava mého spolužáka. Okamžitě se zamračil.

„Lisso?" podivil se. „Co tu děláš?"

„Můžeš mi laskavě vysvětlit," začala jsem, nedbajíc na Adriana, který mě chtěl přerušit, „jak si můžeš dovolit obtěžovat moji sestru?" vyjela jsem. „Je jí parnáct! Je ještě pod zákonem a to nemluvím o tom, že je to moje sestra. Všechno jsem z ní dostala. Všechno, Marku." Zaujala jsem bojový postoj. Mark se ušklíbl a vrhl pohled na kluka vedle mě.

„Kdo to je? Přišel mi snad rozbít hubu?"

„Ne." Promluvil Adrian, až ledově klidně. „Chci, aby ses Mii omluvil."

Vytřeštila jsem oči. Cože?!

Mark se otravně zasmál. „Proč jako?"

„Protože jsi na ni byl hrubý." Řekl Adrian a založil si ruce na prsou. Aww, nejradši bych ho na místě snědla.

... fajn. Přemýšlím o něm jako o čokoládovém dortu. To je přece normální.

„A co jsem jí udělal?" nechápal Mark.