New message [CZ]✔

Kapitola čtyřicátá devátá

Ráno mě probudilo vyzvánění telefonu. Automaticky jsem se pro něj natáhla na noční stolek- ten mobil tam nebyl. Vlastně ani stolek.

Otevřela jsem oči. Jakmile jsem se rozkoukala, uvědomila jsem si, co se včera stalo. Se šťastným úsměvem jsem zase spadla do peřin.

A potom jsem se zarazila a rozhlédla se kolem. Kde mám Adriana?

Kdo mi volá? Tobě nikdo. Ty tady svůj mobil nemáš, pako.

Adrianův iPhone ležel na posteli a neustále vyzváněl. Rychle jsem mrkla na displej, kdo volá.

Lindsay.

Srdce se mi na minutu zastavilo. Kdo je sakra Lindsay?!

Najednou všechno ztichlo a displej potemněl. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla se z postele. Na zemi jsem našla Adrianovo tričko, které mi včera půjčil, natáhla ho na sebe a vydala se ven z ložnice.

Adrian stál v kuchyni. Jak jinak, pousmála jsem se. Zase byl ke mně otočený zády, tak jsem k němu potichu docupitala a zezadu ho objala.

S úsměvem se na mě otočil a věnoval mi jeden malý něžný polibek, při kterém jsem se skoro vznášela. "Ahoj." Pozdravil mi.

"Ahoj." Přitiskla jsem se k němu. "Co zas kuchtíš?"

Zasmál se. "Snídani."

"Někdo ti volal." Změnila jsem téma.

Zamračil se. "Kdy?"

"Teď."

"Zvedla jsi to?"

Tentokrát jsem se zamračila já. "Ne. Jasně, že ne."

Rychle jsem pohledem zhodnotila situaci. Adrian zrovna na talíř pokládal toasty. "A nevíš teda, kdo to byl?"

Nebudu mu lhát. Jsem prostě zvědavá. "Nějaká Lindsay."

Adrian na chvíli ztuhl. Nakonec položil oba talíře na stůl, dal mi pusu do vlasů a s omluvou, že je za chvíli zpět, se vytratil do ložnice.

To je divné, pomyslela jsem si. Proč ztuhl? Proč se najednou tvářil tak odměřeně?

S tichým zavrčením jsem usedla k stolu a začala prsty poklepávat o jeho desku. Počkám, až to vyřídí, a potom to na něj vychrlím, napadlo mě.

Mé podvědomí se na mě škodolibě usmálo. A co když je to jeho ex? Nebo milenka? Co když jsi jen druhá možnost? Adrian je taaak sexy, Lisso! Myslíš, že by si kvůli tobě nechal ujít všechny ty krásné modelky, co se mu samy nabízí?

Z toho přemýšlení a sebekritiky mi začalo akorát tak hrabat.

Pohled Adrian

"Lindsay?" Ozval jsem se do telefonu.

To, že mi zavolala, mě vcelku vyděsilo. Nemluvili jsme spolu už měsíce. Naposledy o Vánocích.

Proč teda volá teď? Zrovna teď, když je u mě Lissa?

"Adriane? Uf. Bála jsem se, že tě nezastihnu."

"Co se děje?" Zeptal jsem se narovinu a opatrně pohlédl ke dveřím. Doufal jsem, že si o mně Liss neudělala špatný obrázek.

"Co se děje? Nic! Vlastně, skoro. Odlétám z Řecka."

Šokovaně jsem vytřeštil oči na bílou zeď přede mnou. "Cože?!"

"Teď je situace docela bídná, takže mám dočasné volno. Do konce letních prázdnin. Za týden budu v Oregonu. Víš, co tím myslím?"

Věděl jsem. "Já... ale nevím, jestli budu moct taky přiletět."

Povzdechla si. "Aha... Proč bys nemohl? Teď zrovna nejsi ve škole...?!"

Pousmál jsem se. "To ne, Lindsay. Ale někoho jsem poznal."

Šokovaný nádech.

Pohled Liss

Už jsem byla opravdu nervózní. Kde vězí? Kdo je Lindsay?

Pořád ty samé otázky a pořád ta samá odpověď od mého podvědomí, které se poslední dobou ozývalo nějak moc často: jdi a zeptej se ho, ty tupá kozo!

Už když jsem se chtěla opravdu zvednout a vydat se za ním, objevil se ve dveřích s úsměvem na tváři. Pozvedla jsem obočí a posunkem naznačila, že chci vědět, o co jde. Soukromí -nesoukromí, jsem zvědavá.

A žárlíš!!! Vysmívalo se mé vnitřní já.

"Ale, o nic nejde." Odbyl mě.

Aha.

"Kdo je Lindsay?" Vyklouzlo mi. Třikrát jsem se za to v duchu propleskla. A pak ještě jednou preventivně.

Pozvedl jedno obočí. "Jenom kamarádka."

Chápavě jsem přikývla. "Okey."

Sedl si ke stolu za mnou a posunul ke mně talíř s toasty a citrusovou marmeládu. "Neboj se. Opravdu je to jenom kamarádka."

To jsem byla tak lehce čitelná? "Věřím ti."

"Dobře." Mrkl na mě a z mých kostí se postupně stávala kašička.

"Dobře." Pípla jsem.

Zakousla jsem se do toastu. "Kde bereš tu marmeládu?" Zeptala jsem se.

"V obchodě."

Nakopla jsem ho pod stolem. "Haha. Teď vážně. Já ji nikde nemohla sehnat."

Zasmál se. "Kousek odtud je malý krámek."

Přikývla jsem. "Díky."

"Není zač, Liss."

Chvíli jsme jen tak mlčky jedli, dokud Adrianovi zase nezazvonil mobil. Měla jsem chuť převrátit oči v sloup, ale udržela jsem se.

"Prosím?" Ozval se Adrian. Chvíli se mračil. Potom odpověděl: "Jo. No jo, jasně... já... ne, ne. Je..." podíval se na mě, "Lissa je tady."

V tu chvíli se mi zhoupl žaludek. Sakra.

Konečně jsem se k tomu dostala! Už jenom 3 hodiny spánku :D jupi :D

Dnes jsem "svému Adiemu" vysvětlovala matiku. Došli jsme na to, že to sama nechápu...

Příšerně moc děkuju za vaši aktivitu a podporu, lidi! Nedovedete si představit, jak mě to všechno potěší... prostě votes a ty komenty, jsem úplně aaaa :D bože, jste zlatí. Nejradši bych vás všechny umačkala <3

Taky, k příběhu: musím se svěřit :D taky jsem dostala takový trošku zvláštní vzkaz. Sms. Přesně o půlnoci. Bylo to děsivé a možná si ze mě vystřelila jedna moje kamarádka, ale nedoporučuji... uf.

Co to tu melu?!

No nic. Love u to the Mars and back, puppies :DDDD <3