New message [CZ]✔

Kapitola třicátá druhá

Liz36: ehm, Sethe? Jsi tu?

O 10 minut později...

MonAiro: ??

Kousla jsem se do rtu a pohlédla na dveře mého pokoje. Zamykala jsem?

Liz36: jenom jsem si chtěla, co já vím, popovídat :)

MonAiro: aha

Liz36: zlobíš se? :o

Opřela jsem se o opěradlo židle a vydechla zadržovaný vzduch. Zlobí se, že mu píšu?

MonAiro: ne, to ne :)

Liz36: dobře :)

MonAiro: téma?

Liz36: hm... cestování? A tak? :D

MonAiro: :D okey... cestuješ ráda?

Zamračila jsem se.

Liz36: neměla bych se zeptat první?

MonAiro: no... :D

Liz36: vlastně celkem ano. Byl jsi někdy v Evropě?

MonAiro: několikrát. Ty?

Liz36: když mi bylo jedenáct, rodiče nás s Miou vzali na týden do Florencie :)

MonAiro: páni. Máš ráda renesanci?

Chvíli trvalo, než mi docvaklo, že Florencie do renesance „tak nějak" zapadá.

Liz36: ano :)

Proto také miluju knihy od Rachel Harrisové, ale to nemusí nikdo vědět, ne?

MonAiro: :)

Liz36: no a kde jsi byl ty?

MonAiro: v Paříži, Skotsku, Belgii a Řecku :D

Liz36: no wow! A kde se ti líbilo nejvíc?

MonAiro: nevím. Všechna místa měla něco do sebe.

Liz36: :)

„Lisso?"

Polekaně jsem zaklapla laptop a otočila se na mámu, která stála na prahu.

„Ano, mami?"

„Co to tam máš? Nějaké nevhodné stránky?" pozvedla obočí. Musela jsem se zasmát. Lepší, než aby si myslela, že si píšu s někým, koho neznám. Nebo ne?

„Ne, mami. Vybírám sestře dárek k narozkám." Zalhala jsem. Dárek už jsem měla dávno koupený. „Myslela jsem, že jsi Mia. Promiň."

Nevypadala, že by mi věřila, ale aspoň to nechala být. „Dobře. Hele, jelikož jsi celý den vlastně nic nedělala a jelikož jsem ti zakázala i Theu s Roxy..." odmlčela se a já tak měla možnost se na ni na chvíli zase naštvat, „... tak by ses teď mohla hezky projít do krámku dva bloky odtud a koupit nějaké šroubky a matičky."

Naklonila jsem hlavu na stranu. „A kdybych tam zašla zítra?"

„Ne." Vyštěkla. „Zajdeš k Billovi teď hned, protože je to naléhavé. Do patnácti minut budeš doma, ano?" usmála se a položila mi na stůl nějaké peníze.

Než jsem stihla zaprotestovat, zabouchla za sebou. Uf. Fakt budu muset příště zamknout, pomyslela jsem si, rychle napsala Sethovi, že se vrátím tak za půl hodiny a natáhla na sebe lehoučký svetřík a džínové šortky, nad kterými se minule máma pozastavovala kvůli délce. Je ti vidět až do žaludku, křičela. Ne není, mami.

Seběhla jsem do předsíně a obula si své černé kotníkové gladiátorky. Zavolala jsem na mámu, že jdu a potom vyšla z domu.

Bylo něco kolem deváté. Slunce už zapadalo, ale to horko mě dusilo pořád. Každopádně, rychlým krokem jsem došla až k Billovi, koupila to, co jsem měla a potom jsem vyrazila zpátky k domovu.

Zrovna jsem chtěla přejít silnici, když jsem zpozorovala nějakou postavu na druhé straně. Byl to určitě muž... nebo kluk. Něco mi říkalo, že bych měla jít jinudy. Poslechla jsem tedy svou intuici a vydala se jiným směrem.

Prošla jsem kolem zničeného plotu a popelnic, které určitě nevoněly a vykročila k malé uličce, kudy jsem se mohla protáhnout až na naši ulici.

Mohla jsem. Kdyby mi někdo nezastoupil cestu.

Automaticky jsem vykřikla a udělala krok zpět. Pustila jsem tašku s matičkami a šroubky a znovu udělala krok zpět. Srdce mi skoro vyskočilo z hrudi, v hlavě mi pulsovalo, z toho strachu se mi chtělo zvracet. Kvůli tmě jsem mu sice neviděla do obličeje, ale bylo mi jasné, že je to muž. Stál tak pět metrů ode mě, ale v té chvíli mi to připadalo, že kdyby se jenom natáhl, chytí mě. A jakmile jsem znovu udělala krok zpátky, on vykročil vpřed. Ke mně.

S rychlostí blesku jsem se natáhla pro tašku a dala se na útěk. Neotáčela jsem se. Prostě jsem běžela, co mi síly stačily, což v těch gladiátorkách byl opravdu nelehký úkol, protože jsem na každém kroku zakopávala. Skoro jsem skočila pod auto, které stihlo jen tak tak zabrzdit. Troubení se rozlehlo ulicí, ale já prostě nemohla zastavit.

Bez dechu jsem odemkla dveře domu a vtrhla dovnitř. Zamkla jsem na několik západů a hodila tašku s nákupem do obýváku. Potom jsem vyběhla nahoru do pokoje, zamkla dveře, zajistila okno a zhroutila se na postel.

„Můj bože!" křičela jsem. Celá jsem se klepala a na rukou mi vyrašila husí kůže. Tak moc jsem se asi ještě nikdy nebála.

Donutila jsem se dojít do sprchy. Dostala jsem další infarkt, když jsem na tmavé chodbě omylem vrazila do Mii. Ta nade mnou zavrtěla hlavou a zamumlala něco o tom, že jsem pitomá.

Tu noc jsem prostě nemohla usnout. Pořád jsem měla nutkání kontrolovat okno i dveře. Pořád, když jsem zavřela oči, se přede mnou zjevovala ta postava z uličky.

Někdo mě sleduje, opakovala jsem si pořád dokola, dokud jsem o půl třetí ráno nepadla únavou.  

.......................................................

OMG!! :33

Ta vaše aktivita je úžasná, lidi :D snad to nevyzní blbě, ale lovuju vás :DD

Snad se kapča bude líbit jako všechny ostatní, omlouvám se, že jsem nepřidala dřív, na mobilu se mi to nějak seká atd... prostě výmluvy, já vím!

Fakt chci ještě jednou poděkovat za vše votes a komenty a všechno :333 jste úžasní !!!

No a, ehm, poznámka z mého soukromého nudného života: ze spaní skopávám stoly a děsím tím všechny naokolo. Ono by to možná nebylo zas tak divný :D, kdyby se mi zdálo, že dělám karate, ale né, ono se mi zdá o „mém Adrianovi" ...

(Okey, Mak, směj se mi :D)

:DDD