New message [CZ]✔

Kapitola čtyřicátá sedmá

Omlouvám se, že přidávám tak pozdě :( dojela kamarádka, se kterou jsme se dlouho neviděly, tak :))

"Cože?" Možná nebyl ten nejlepší způsob, jak zareagovat, ale prostě mi to vyklouzlo. Snažil jsem se z ní dostat, co se stalo, ale ona mě pokaždé odpálkovala s tím, že se jí o tom nechce mluvit. Ptal jsem se, jestli někdo ví o tom, že je tady, ale zatvářila se tak bolestně, že jsem ji radši jen pozval dovnitř a šel jí uvařit čaj.

Podal jsem jí hrnek a pokynul, aby se posadila na pohovku.

"Jsem celá mokrá." Namítla a kdybych ještě potřeboval vysvětlení, dodala: "A tvoje pohovka bude taky, když si na ni sednu."

Pousmál jsem se. "Tak ti něco můžu půjčit." Nabídl jsem jí. Zčervenala.

"Jsem tak hloupá. Tohle jsem vůbec nepromyslela, tak mě to mrzí." V očích se jí zaleskly slzy. Prohrábl jsem si vlasy a znervózněl. Nakonec jsem ji přece jenom přitáhl k sobě a pevně objal. Vzlykla mi do ramene. "Zamokřím ti košili."

Zavrtěl jsem nad tím hlavou. "To nevadí, Liss."

Odtáhla se a mě zarazila myšlenka, že její blízkost najednou strašně postrádám. Založila si ruce na prsou a rozhlédla se kolem. "Vůbec jsem si to nepromyslela. Způsobila jsem ti tolik problémů..."

"Psst." Položil jsem jí dlaně na boky. Překvapeně zamrkala a vzhlédla. "Můžeš tu přespat, Liss. Ale aspoň mi řekni, co se stalo, prosím."

Přikývla. Potom semkla rty pevně k sobě. "Ehm, n-nemohla bych si nejdřív, ehm, dát sprchu? Prosím?" Vykoktala.

Koutky úst mi automaticky vyletěly vzhůru. Přikývl jsem a Lissa spěšně odběhla, hrnek s čajem položila na stolek.

Pohled Liss

Rychle jsem ze sebe strhala mokré hadry a stoupla si pod proud horké vody. Bože! Jen co se kapky dotkly mé promrzlé kůže, byla jsem v sedmém nebi.

Potom jsem vypla vodu a zabalila se do jednoho z ručníků, které ležely na polici. Cítila jsem se jako vetřelec. Jak jsem sem mohla jen tak vtrhnout?

Jen v ručníku jsem vyšla ven. Adrian něco kuchtil a byl ke mně otočený zády. Dobře. Asi bych nesnesla jeho pohled, kdyby mě teď viděl jen takto v ručníku... i když už mě takto viděl. Dobře, přiznávám, dneska mi to nemyslí.

Chtěla jsem jen tak nepozorovaně projít kolem a potom se obléct, ale najednou mi došlo, že já neměla nic na sebe.

Cenu za IQ houpacího koně získává Lissa Collinsová! Gratulace!

"Ehm, Adriane?" Oslovila jsem ho a kousla se do spodního rtu.

Otočil se na mě. Poklesla mu čelist. Ehm, do smažených vajec....

"Neměl bys, teda, nemohla bych, sakra, ehm." Zčervenala jsem jako rak.

"Něco na spaní?" Pomohl mi.

Vydechla jsem úlevou. "Jo. Uhm, jo."

Zasmál se a vypravil se do ložnice, přičemž prošel kolem mě a letmo se mě dotknul. Jako by mě zasáhla elektřina. Zalapala jsem po dechu.

Adrian se vrátil i s obyčejným bílým tričkem s krátkým rukávem. Vděčně jsem se na něj usmála a tričko přijala.

Převlékla jsem se v koupelně a své mokré oblečení hodila na sušák. Natáhla jsem na sebe ještě kalhotky, protože z pomyšlení, že bych se před Adrianem producírovala jen nahá, jsem rudla.

"Dáš si lívance?" Mrkl na mě. Váhavě jsem přikývla a sedla si ke stolu.

Jakmile jsme oba dojedli, sedla jaem si s Adrianem na pohovku a on mě vzal za ruce. "Takže? Co se stalo?"

"Rodiče... o tobě ví." Pípla jsem a sklopila zrak na naše spojené dlaně.

"Takže..." začal nejistě.

"Začali se kvůli mně hádat a... no, prostě jsem dneska doma nemohla zůstat." Podívala jsem se mu do jeho oceánsky modrých očí. Způsob, jakým se na mě díval, mě uklidňoval. "Zlobíš se, nebo tak něco?" Zeptala jsem se smutně.

"Nezlobím." Vykouzlil svůj krásný úsměv a palcem mě pohladil po tváři. Zavřela jsem oči. "Samozřejmě, že se nezlobím. Ale tvoji rodiče se zlobit budou."

No, to budou. "Jo, já vím." Proč na mě mluví, jako na dítě?

"Nechtěla bys jim třeba... zavolat?"

"Potom." Špetla jsem a přiblížila svůj obličej k jeho. Okamžitě pochopil a přitiskl své rty na mé. Postupně polibek nabral na vášnivosti a já se tak ocitla zády na pohovce.

Adrian mě jemně kousl do rtu a potom postupoval ke krku až na klíční kost. Pravou rukou mi pomalu vyhrnul lem trička. Chtěla jsem si tričko prostě přetáhnout přes hlavu, tak jsem se trochu nadzvedla a -ani nevím jak- spadla jsem na koberec.

"Bože!" Zaúpěla jsem a moje kůže nabrala rudou barvu. "To se fakt může stát jen mně!"

Uslyšela jsem zadržovaný smích.

"Nesměj se mi!" Zavrčela jsem.

"Liss-" tentokrát vyprsknul. Díky teda.

"To není vůbec vtipný." Už jsem taky neudržela smích. Při pomyšlení na to, jak asi musíme vypadat, jsem se vážně nemohla přestat smát.

"Jak se ti to," nádech výdech, "povedlo?"

"Nevím." Pípla jsem.

Pořád se smál, ale aspoň mi pomohl vstát. "Ty jsi fakt číslo." Poznamenal.

Založila jsem si ruce na prsou a nasadila uražený výraz. "Jo? Já nemůžu za to, že tvoje pohovky jsou absolutně nepohodlný a nedá se na nich dělat-" zarazila jsem se. Uhm. "-dělat vůbec nic. Jen sedět."

Zase jsem ho rozesmála. "Fajn. Takže pohovka nevyhovuje?"

"Neprošla testem." Pokrčila jsem rameny.

"Tak otestujeme něco jiného." Navrhl. Nechápavě jsem nakrčila čelo. On se zase jen usmál a přehodil si mě přes rameno. Vykřikla jsem.

"Co to děláš?"

"Testuju." Odpověděl a hodil mě na postel.

"Au!" Vyjekla jsem.

"Copak?" Sklonil se ke mně a dravě mě políbil. Potom se na chvilku odtáhl a pozvedl na mě jedno obočí. Aw.

"Už nic." Špitla jsem a přitáhla si ho k sobě.

Teď, když jsem cítila jen jeho rty, užívala si jeho blízkost, vdechovala jeho vůni, skoro jsem zapomněla na to, co se doma děje. Tady mi žádná máma neřekla, že mám vypadnout, nikdo mě tu nenazýval děvkou, nikdo mi tu nepsal, že má oči všude. Jediné, čím jsem se mohla zabývat, byly právě myšlenky na Adriana. Jen na něj. Jeho oči, rty, doteky.

Na malý moment se odtáhl, aby si sundal košili. Byla na knoflíky. U druhého knoflíku jsme oba zakleli a já s úsměvem natáhla ruce, abych mu pomohla. Jediné, co se mi povedlo, bylo to, že jsem ten knoflíček utrhla.

"Promiň." Zapištěla jsem.

"Nechceš utrhnout i ty další?"

S radostí. "Dej to sem."

Když košile skončila na zemi, vyskytl se mi pohled na Adriana "nahoře bez". Vzdychla jsem už jen při tom pohledu.

"Ty vole." Uniklo mi. Plácla jsem se přes pusu a vysloužila si tak další dávku smíchu.

Zlatíčka, seká se to. Musím to rozseknout :)

Není to moc? :D