New message [CZ]✔

Kapitola sedmdesátá devátá

Máma přijela kolem druhé. Usmívala se jako sluníčko a dobrou náladou nakazila všechny v domě.

"Rád tě zase vidím, Catharine." Usmál se na ni táta.

Mia ke mně docupitala jako lasička a okamžitě se mi vrhla kolem krku. "Táta se na mámu usmívá! A máma na něj! Myslíš, že budou zase spolu?"

Zasmála jsem se a opřela se o zeď, abych nespadla, protože kotník mě pořád dost bolel. "Vypadá to tak."

Rozhodli jsme se pro společnou rodinnou večeři, abychom "oslavili" to, že je máma zase doma a my jsme všichni spolu. Táta se nabídl, že udělá steaky a Mia zase salát.

Já seděla na židli s obvázanou nohou a pozorovala tátu s Miou. Máma sešla taky dolů. Sedla si ke mně a prohlédla si mě od hlavy k patě.

"Co se ti stalo?" Ukázala na můj kotník.

"Jo tohle!" Můj mozek začal pracovat na plné obrátky. Měla jsem tři vteřiny na odpověď. "Spadla jsem ze schodů."

"Já myslela, že z plotu!" Podotkla Mia.

Moc mi nepomáháš, ségra.

"Z plotu? Co by Lissa dělala na plotě?" Podivila se máma.

Heh, kdybys tak věděla...

"Mia si dělá srandu." Zakecala jsem to. "Nic to není, mami."

Máma se na mě vřele usmála a potom nasměrovala svůj pohled na rudou růži, která pořád stála ve váze v naší kuchyni.

"Ty, Liss? To je tvoje?" Zazubila se. V krku se mi udělal knedlík a žaludek mi nebezpečně poskočil.

"Jo. To je moje." Odvrátila jsem pohled.

"Od Adriana?"

Když mamka to jméno vyslovila nahlas, zasáhlo mě to stejně, jako před týdnem ve Florence. Adrian a Antonie.

Spolu.

Ošila jsem se a sklopila zrak ke svým dlaním spojeným na klíně.

"Liss? Jsi v pořádku?"

Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy, které se mi draly do očí. Ne, mami. Nejsem.

"Taková je už od té doby, co jsme přijeli." Táta zavrtěl hlavou a dále věnoval pozornost masu. Mia mě pozorovala se starostí v očích.

"Lisso? Děje se něco? Když jsem vyslovila Adrianovo jméno, tak-" zmlkla. Zvedla jsem k ní uslzený pohled. Ne. Nechtěla jsem útěchu. Chtěla jsem klid. Klid a led na svůj kotník.

Otočil se i táta. "Počkej... ty a Adrian... už nejste spolu?"

Smutně jsem se pousmála. "Ne, tati."

Máma zaúpěla. "Ach, Liss. To mě mrzí."

Mě taky, mami.

Mě taky.

...
Když už jsme všichni seděli u večeře a zdálo se, že to bude celkem hezký večer, mamce začal vyzvánět mobil. Se zamručením zkontrolovala display. Okamžitě zbledla.

"Tohle musím vyřídit." Omluvila se a vyběhla z místnosti. Neřešila jsem to.

Vrátila se asi po pěti minutách, na tváři ruměnec. "Vážně, omlouvám se. Jako by se nestalo."

Po večeři jsem se nabídla, že uklidím a máma se kupodivu přidala. Mia s tátou odešli sledovat fotbal.

Zrovna, když jsem vkládala do myčky poslední talíř, mámě zase zazvonil telefon.

"Sakra!" Zaklela a odběhla i s telefonem u ucha.

Bylo mi to divné. Opravdu divné. Radši jsem se tedy vydala za ní. Telefonáty mě poslední dobou pěkně děsily a představa, že by moje vlastní máma musí snášet podobné výlevy nějakého vola, mě děsila ještě víc.

"Rodericku! Ano, samozřejmě. Nemůžeš mi ale volat domů!"

Zastavila jsem se před dveřmi, které vedly do ložnice rodičů, a zaposlouchala jsem se do rozhovoru mezi mámou a nějakým Roderickem.

"Musíme zapomenout na to, co se v New Yorku stalo. Takhle... já takhle dál nemůžu! Ne, nemůžu opustit manžela a své dvě děti jenom kvůli tomu, že si myslíš, že mě miluješ."

Strnula jsem. Cože?

"Já mám Daniela ráda. A Lissu s Miou taky, Rodericku. Ne. Byl to jen úlet. Jenom jeden úlet! Zapomeň na to."

Zavěsila. Bez varování jsem napochodovala dovnitř a založila si ruce na prsou. Když mě máma zpozorovala, zatajil se jí dech.

"Ty... slyšela jsi to?"

Přikývla jsem. "Nechceš mi něco říct?"

Zavrtěla hlavou. "Liss... já nechtěla, ale prostě se to stalo." Vzlykla a sesunula se na postel. Dokulhala jsem za ní a sedla si.

"Mami? Nechceš mi říct, o co jde?"

Přikývla a setřela si slzy. Nebyla jediná, kdo dnes brečel. "Roderick Hermann. Můj kolega z práce. Byl se mnou v New Yorku a všechno to šlo podle plánu, dokud mě nepozval k sobě do apartmánu na přátelskou večeří. Zvrtlo se to a já..." zabořila mi hlavu do ramene. "Zlato, mrzí mě to. Tak mě to mrzí. Byl to jen úlet, ale já..." popotáhla.

Zavřela jsem oči. "A on to považuje za víc než jeden úlet?" Hádala jsem.

Přikývla. "Chce kvůli mně opustit rodinu. Já tohle ale nechci. Mám vás ráda, holky. A vím, že jsem na tebe byla vždy přísná. To proto, že jsi starší a rozumnější. Mia je prostě ztřeštěné trdlo. Ale ty," pohlédla mi do očí, "ty máš našlápnuto na velký úspěch. Věřím ti. A bojím se, že se něco zvrtne a přijdu o tebe. Stejně tak se bojím i o Miu, ale ty..." Zavrtěla hlavou.

"Chápu. Ale o mě tu nejde. Jde tu o tebe. Vystrnadila sis ho ze života?"

"Ne." Přiznala sklíčeně. "Tu noc... byla to snad ta nejlepší noc v mém životě. S Danielem... s tátou... jsem zažila plno krásných chvil. Dal mi vás. Dal mi všechno a já sobec mu udělala toto." Setřela si slzy. "Ale jde o to, že s Roderickem... se cítím zase jako mladá. Nová. Svěží."

Chápala jsem to. A i když jsem věděla, co to znamená pro naši rodinu a hlavně pro Miu, zeptala jsem se: "Ty ses zamilovala, že?"

Uchechtla se. "Je to trapné, v mém věku?"

Zasmála jsem se. "Ne, mami. Samozřejmě, že ne."

Ošila se. "Co mám dělat?"

Pokrčila jsem rameny. "V prvé řadě se musíš přiznat."

......

Noční kapča!!!!
Už nezbývá moc dílů :((
<333 :D