New message [CZ]✔

Kapitola čtyřicátá čtvrtá

Předchozí kapitola byla o ničem. Dozvěděli jsme se velkej prd, ani vtipný to nebylo, ani napínavý to nebylo, tak to jdu dopsat, jinak si sama do těch komentářů napíšu pořádný "hejt". Brečím nad tou hovadinou. Cryin' so much, I'm diing from my DEMENTION 😢😨😂😂😂😂

Označila jsem Adriana jako svého nového přítele. No super.

Naštěstí, on se nad tím nijak moc nepozastavoval. "Myslíš, že by tě nepochopili?" Zeptal se a mírně se pousmál.

"Nemají pro tyhle věci pochopení. Ale časem... se jim možná svěřím." Usmála jsem se.

"Dobře." Opětoval mi úsměv.

"No a co ty a rodiče?" Mrkla jsem. "Máte spolu dobrý vztahy?"

"Jo. Máma mi často volá, kdy dojedu. Cameron se prý nemůže dočkat, až mě uvidí."

Naklonila jsem hlavu mírně do strany. "Cameron?"

Přikývl. "Můj bratr."

"A oni... bydlí daleko?"

"V Oregonu, ve Florence."

Skoro jsem hvízdla. "Tam bych se jednou chtěla podívat." Řekla jsem po pravdě. "Moje spolužačka tam byla před rokem s přítelem. Prý je to tam nádherné."

Adrian se roztomile zazubil. "To teda je. Kousek od města se nachází vodopády. Jako malí jsme tam často s klukama chodili."

"Hmm." Kousla jsem se do rtu a představila si Adriana jako malého kluka, jak se s nadšeným křikem žene do vody. Té představě jsem se musela aspoň pousmát.

"Možná za týden nebo dva poletím." Uculil se.

"Cože? Kam?"

Zavrtěl nade mnou hlavou. "Do Florence. Nechtěla bys třeba... se mnou?" Zeptal se nadějně.

Letět k jeho příbuzným? "Ale to přece... doma... mě nepustí. A co na to řeknou... u tebe doma?"

Pokrčil rameny. "Budou nadšení. A... to ostatní nějak vyřešíme."

Donesli nám jídlo. Podezíravě jsem kontrolovala, jestli mi do salátu nezamíchali něco cenného, aby se na to potom mohli vymluvit.

"Neboj. To rajče tě nekousne." Ozval se Adrian.

"Jen zjišťuju, za co se tady tolik platí." Zamumlala jsem nepřítomně. Nakonec jsem přece jen ochutnala... a výsledek mě mile překvapil.

"Povídej mi o sobě." Poprosil mě.

Nafoukla jsem tváře. "Co chceš vědět?"

"Všechno." Zašeptal.

Jako by mě propaloval pohledem. Jako by do mě viděl, do mé hlavy, do mé duše. Najednou jsem se cítila jako nahá.

"Nevím, čím začít." Pípla jsem.

"Máš nějaké záliby?"

Zamyslela jsem se. "Baví mě malování. V jedenácti letech jsem dostala k Vánocům uhly, protože jsem se chtěla stát úspěšnou malířkou. Máma mi je zabavila, když zjistila, že papíry nejsou jediná věc, kterou jsem pomalovala." Oba jsme se zasmáli.

"Co tě ještě baví?" Zeptal se tiše.

"Ráda čtu." Přiznala jsem. "Hlavně v zimě. Ráda si po dlouhém dni zalezu pod peřinu s hrnkem horkého kakaa a ponořím se do příběhu. Je to, jako bych ten příběh sama prožívala. Jako bych svět viděla očima hlavní postavy. Takový útěk od reality. Hlavní hrdinka má svého dokonalého prince, skvělé rodiče..." uvědomila jsem si, že mluvím z cesty, "... a co ty? Co tvé záliby?"