New message [CZ]✔

Kapitola osmdesátá první

Vystoupila jsem z autobusu a vyšla k velkému bytovému domu na konci ulice. Kotník se zase ozval. Hrozně moc jsem doufala, že mezi námi bude zas všechno v pohodě. A že mi dovolí si sednout na jeho gauč, protože s tou nohou už jsem fakt skoro ani nemohla pohnout.

To je tak, když nestíháte poslední spoj, tudíž musíte sto metrů utíkat jak o život.

Třemi slovy, au, au, au.

Vešla jsem do domu a přivolala výtah. Vyjela jsem do šestého patra a následně dokulhala až k jeho dveřím. Srdce mi najednou bilo jak o život. Jak bude reagovat? Ta růže...

Zaklepala jsem. V krku mě dusil velký knedlík. Co mu řeknu?

Čekala jsem. A čekala. A čekala.

Zaklepala jsem tedy znovu, teď silněji. Co když už spí? A já ho budím? Vyděsila jsem se.

Když ani po pěti minutách nikdo neotevřel, vytáhla jsem z kapsy telefon a vytočila Adrianovo číslo. Ze stresu se mi chtělo zvracet.

"Ahoj, tady Adrian! Prosím, zanechte mi vzkaz."

"Ou." Zaúpěla jsem a vrátila mobil zpět do kapsy. Tohle nevypadalo moc dobře.

Uslyšela jsem otevírání jiných dveří. Ohlédla jsem se a spatřila Setha. Když vyšel ze svého bytu a poznal mě, šokovaně vytřeštil oči. "Lisso? Šmarjá, co tu děláš?!"

Nervózně jsem se kousla do rtu. "Přišla jsem za Adrianem."

Zavrtěl hlavou. "Ale... vždyť jste se... rozešli...?!"

Usmála jsem se. "Chci se mu omluvit a... prostě..." zaslzela jsem, "...nevíš, jestli je doma?"

Seth nasadil bolestnou grimasu. "Sakra. Kolem čtvrté odletěl do Florence."

Tentokrát jsem to byla já, co je v šoku. "Prosím?"

Seth se uchechtnul a popošel ke mně, aby nemusel křičet. Bylo už něco kolem půl desáté.

"Jeho mladší bratr měl vážný úraz. Tak..."

"Cameronovi se něco stalo?" Vyjekla jsem a přitiskla si dlaň na ústa. Och.

"Vrátí se buď zítra, nebo pozítří. Zkus mu zavolat."

Pokrčila jsem rameny. "Nezvedá telefon."

Seth chápavě přikývl. "Aha. No jo."

Rozloučila jsem se s ním a odkulhala k výtahu. Seth mě ještě zastavil: "Liss? Co se ti stalo?"

Usmála jsem se. "Spadla jsem."

"Nechceš hodit domů?"

Zavrtěla jsem hlavou. "To zvládnu."

Sjela jsem výtahem zase do přízemí a sklíčeně svěsila ramena. Tak to je super.

"Dobrý den, jedete..." zastihla jsem autobus, nejspíš poslední.

"Ne, zastavuji asi dvacet pět minut pěšky odtud." Odpověděl mi řidič.

Spočítala jsem si peníze a podala mu je. "Jedu s vámi." Oznámila jsem řidiči.

Sedla jsem si dozadu a hlasitě povzdechla. Do očí se mi nahrnuly slzy. Jsem blbá, blbá, blbá!

Když jsem vystoupila z autobusu, už byla tma jako v pytli. Zavrčela jsem a vydala se kulhavou chůzí domů. Na ulici nebylo ani živáčka, slyšet byly jen moje kroky a vrčení při každém došlápnutí. Bolelo to jako čert.