New message [CZ]✔

Kapitola devatenáctá

Ahoj lidi! Dneska zase další chapter... :) původně jsem měla v plánu ji vydat až zítra, ale nakonec se ukázalo, že nejdu do školy :D (nemoc je zákeřná čarodějka). Jupík, no a... dnes jsem se byla podívat na dod na mé vysněné... no fajn, plánované-budoucí škole a paráda :3 a taky jsem potkala jednoho konkrétního někoho a ... sorry lidi, svůj Secret Diary jsem si omylem zamkla do kufříku, který je odložený na půdě, musím se někde vypovídat :DDDD už nebudu 'mluvit' o sobě a co jsem dělala já (stejně to nikoho nezajímá) a radši se zase vrátíme k Liss :)

PS: znáte někdo VA? Lissa a Adrian? Hele.... ups :DDDD

…………………………………………………………

"Slečno?" Blondýna na mě pozvedla své dokonalé upravené obočí. Polkla jsem.

"Omlouvám se, to je omyl." Vysoukala jsem ze sebe a potom znovu pocítila bodavou bolest v hrudi.

To není zlomené srdce, Liss. Tvoje hrdost je zas totálně v háji.

"Miláčku?" Ozval se odněkud mužský hlas a blondýna se otočila do bytu: "Počkej chviličku." Zavolala nazpět.

"Já půjdu." Omluvila jsem se a odešla tak rychle, jak se jen dalo.

Jenže než jsem přivolala výtah, zastavila mě ta osmdesátiletá paní s kočkami.

"Zlatíčko?" Oslovila mě chraplavým hlasem a vřele se usmála. Nuceně jsem jí úsměv oplatila. "Ty jsi taková mladá a hezká, neuděláš pro mě něco?"

Zamračila jsem se. Co asi tak může ta babka chtít?

"Nezanesla bys tohle," vytáhla si z obří kapsy u šatů dvě obálky, "mé kamarádce do patra nad námi? Ona je sice o třicet let mladší, ale moc si rozumíme. A já nevím, co dělá pošťák blbě, ale pořád mi tu nechává její poštu. Nezaneseš to mojí Carrie, prosím? Mě už neposlouchaj nohy. Carrie Doerová, druhý byt napravo."

"Jistě." Usmála jsem se a převzala od babičky poštu. Taky si pro ni ta 'Carrie' mohla dojít sama, pomyslela jsem si. Nebo mohla babička vyjet výtahem.

Vyšlapala jsem několik schodů a snažila se najít byt jmenované. Nakonec jsem ho našla a nechala poštu ve schránce.

Chystala jsem se odejít z paneláku a vykašlat se na všechno. Co mi na to řeknou holky, to mi bylo v tu chvíli jedno. Úplně.

Couvla jsem o krok dál a najednou se mi podpatek zahákl o koberec. Vyjekla jsem a roztáhla ruce, abych se mohla něčeho zachytit. To by však někdo v protějším bytě nemusel otevřít dveře- zády jsem spadla přímo na něj. Nebo na ni? Och, co když jsem zalehla nějakou křehkou babičku?!

Ležela jsem zády na dotyčné osůbce a červenala se čím dál tím víc. Neelegantně jsem z něj/ní slezla a pak se otočila s tím, že si nepamatuju první pomoc, protože...

..... mi najednou bylo fakt na umření.